Kapitola 14.

28. března 2012 v 13:37 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1
Takže, radši se k tomu nebudu vyjadřovat. Opět jsem porušila svůj slib, a kapitola přibyla zase pozdě. Jde tam skoro o nic, ale bylo mi blbý sem nedát nic. Mimoto, blog www.batelkova-lucie.blog.cz se stěhuje na adresu www.vampire-stories-niala.blog.cz
Než se tam pustíte do čtení článků, přečtěte si TOHLE a zkuste se podle toho prosím řídit. Díky, Niala.
A teď už ta kapča.
PS: Písnička je moje oblíbená, sice se k tomu nehodí, ale kdo to řeší :-D

Stěhování

Dostala jsem se do bodu, kdy už jsem mohla s Chrisem plně komunikovat. Trvalo to sice dlouho, než byl schopný se z toho šoku vypovídat, ale nakonec navázal řeč sám, a já jsem byla opravdu hodně překvapená.
"Ty... Jsi taky čarodějka, že jo? Říkalas to..."
Ztuhla jsem uprostřed balení věcí. S Marcusem jsme se rozhodli, že Chris je v dobrém stavu na to, aby mohl cestovat. Přece nemůžeme do konce života žít v jeskyni. Nejsme barbaři.
"...Jo. Jsem." Odpověděla jsem krátce a úsečně. Ani nevím proč.
Chris se už mohl postavit. "A on? On je co?" Označením Marcuse co, mě trochu nadzdvihl. "On taky. Proč tě to zajímá?" Chvilku mlčel. "Jen si myslím, že bys mohla znát ty lidi co v lese povraždili mou rodinu. Když jsi taky čarodějka." Marcus byl tou dobou někde venku, prý musel sehnat nějaký funkční telefon a zamluvit pokoje v hotelu který je asi pár kilometrů odsud. Kdyby tu byl, určitě by Chrise na místě zabil. Marcus totiž nesnáší když mě někdo z něčeho bez důkazů nařkne. Ale tohle přece nebylo žádné nařčení! Jediní čarodějové a čarodějky co znám, byli na Akademii, a ti by těžko mohli někoho takhle napadnout. Proto jsem zavrtěla hlavou a pokračovala v balení. Chris se najednou zvedl z provizorního lůžka a přiskočil ke mě. Možná až moc blízko...
"Ale já vím že to byli čarodějové nebo jak se tomu říká! Nenechám to jen tak! Musím něco udělat. Zabili mi matku, otce i sestru! Tys je neznala. Oni nikdy nic špatného neudělali, neměli právo je zabít!!!" Prudce jsem se otočila a zabodla mu prst do hrudi. "Myslíš že mi jich není líto?! Myslíš že ne?! Vážně si myslíš že jsem chladnokrevná bestie které nezáleží na ostatních?! Kdybych je znala, bez zábran bych se je snažila zabít! Neměli právo vraždit!!!" Chrlím ze sebe slova a ani si neuvědomuju že křičím. Zkoumavě si mě prohlížel. Potom se otočil a vyšel z jeskyně. Nevěděla jsem kam šel, a v ten moment mi to bylo jedno. Byla jsem rozzuřená, jak si mohl myslet že nechci viníky potrestat?! S vervou jsem do sportovní tašky narvala poslední dvě trička. Pak jsem sbalila zbytek, sedla si a čekala na Marcuse. A Chrise. A pocit viny. Sakra... Já jsem ale kráva blbá! Co když se šel někam oběsit? Blbost, nemá provaz. Vážně jsem jen musela čekat na to, jak se věci vyvinou a... Z duševních úvah mě vyruší Marcusův příchod. Zvedla jsem hlavu, a snad poprví v životě uviděla na jeho tváři jakž takž spokojený výraz. No páni... Okamžitě jsem začala sondovat. "Co se stalo? Vyšlo to?" Na všechny mé dotazy přikývl a pak mi dal letmou pusu na tvář. "Kde je Chris?" Zeptal se. Při zmínce o dotyčném jsem si na tvář připlácla dlaně. "Odešel. Nevím kam, ani neřekl jestli se vrátí. Je to moje chyba." Marcus si sedl vedle mě. "Tak povídej." Pobídl mě a vzal kolem ramen. Vypověděla jsem mu co se stalo a on pak neutrálně zkonstatoval: "Bude v pořádku, neboj. Pokud má dost rozumu tak se vrátí. A to ještě dřív než vyrazíme. Můžeme tu ztratit maximálně hodinu. Pak musíme jít." Přijala jsem tento fakt, a asi půl hodiny trhala obal na kuřecím sendviči který jsme s sebou vzali z hotelu. Rozpůlila jsem ho, a část dala Marcusovi. Jakmile jsme dojedli, Chris se vrátil. Spadl mi kámen ze srdce, ale Marcus mi nedal šanci na nějakou zpověď Chrise, museli jsme okamžitě vyrazit.
Počet komentářů: 4
 

Kapitola 13

3. března 2012 v 12:24 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1
Takže, moc se omlouvám že jsem tak nezodpovědná a přidávám další kapču takhle pozdě, ale... však mě znáte. A podruhé se omlouvám že je kapitola tak krátká, ale nějak mi dochází nápady, takže za chvilku půjdu shánět inspiraci.
Pod textem je video které se k příběhu moc nehodí, ale nic jiného mě nenapadlo. Tak si to užijte.
PS: Jo, a chci vám říct že jste vážně šílenci! POdívejte se na počet komentářů pod předchozí kapitolou. 24!!! Vážně jste mi udělali obrovskou radost!!!

Chris

Foukal pěkně studený vítr, a já se začínala klepat.
Les byl hustý a každou chvíli mě do paže švihla nějaká větvička. Pokaždé, když někde něco křuplo, zastavila jsem se na místě a čekala co se bude dít. Ale nedělo se nic. Bylo to jako by se na mě les domluvil. Trnula jsem hrůzou a pořád dokola si opakovala že jsem pitomá a měla jsem zůstat v jeskyni.
Ale má hrdost mi to jaksi nedovolovala.
Ještě pořád jsem cítila Marcusův polibek na svých rtech.
Do háje s tím! Stejně si se mnou jen hraje, vždyť já ho vlastně nenávidím!
Hned teď se tam vrátím a řeknu mu pěkně do očí, jakej je to vlastně sebestřednej kretén a ještě větší debil. Jo, a pak si sama budu připadat jako pěkná kráva. Ale co mám teda sakra dělat?! Vztekle jsem nakopla kamínek který mi přišel pod nohu a ruce jsem si založila na prsou. Nevědomky jsem se mračila. Jak mi tohle vlastně mohl udělat? Měla to být hádka, a ne popletení hlavy! Najednou jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Ani jsem nevěděla proč, bylo to něco jako nějaký skrytý instinkt. Potom jsem uviděla tělo. A další. A další. Všude kolem ležely mrtvoly. S vyděšeným výrazem jsem o krok couvla. Všude byla krev a mrtvoly. Můj bože jak to bylo hrůzostrašné! Zády jsem narazila do kmene stromu a s nevolností zaregistrovala, že krev ze stromu ulpěla na mém tričku. Bože, cítila jsem smrt všude kolem, a hlavně taky těžký, nasládlý zápach rozkladu. Zakryla jsem si pusu rukou a znovu se rozhlédla kolem. Zrak mi padl na jedno tělo, které stále žilo. Zarputile jsem se snažila nemyslet na smrt kolem mě, a rozeběhla se k tělu. Byl to muž, a ležel na břiše, takže jsem mu neviděla do tváře. Vím jen, že vypadal jako by se koupal v krvi.
Klekla jsem si vedle něj, a s vypětím všech sil ho převrátila na záda. Rysy v obličeji byly nerozpoznatelné kvůli vrstvě zaschlé krve. Žaludek mi udělal kotrmelec a já musela potlačil nutkání zvracet. Kluk mohl být tak o rok, o dva roky starší než já . Když jsem si uvědomila že krev co má na obličeji není jeho, málem jsem se znovu pozvracela. Všimla jsem si že má na břiše řeznou ránu, a na čele jednu malou, tržnou. Rána na břiše byla dost hluboká, divila jsem se že ještě nevykrvácel. Bylo mi ho strašně líto, musela jsem mu nějak pomoci a tak jsem se rozhodla, že ho nějak dopravím do jeskyně.
Pohladila jsem ho po tváři. "To bude dobrý, jen vydrž." Ztěžka dýchal, ani jsem nečekala na odpověď. Odrhla jsem si z černé tuniky spodní lem, který byl dost široký na to, aby mu ovázal ránu na břiše nadvakrát. Jedinou barvou v jeho obličeji kterou jsem dokázala rozeznat, byla čokoládově hnědá, barva jeho očí. S funěním a využitím veškeré svalové hmoty jsem ho vytáhla na nohy, a vlekla přes les až k naší jeskyni. Šlo to dost těžko, a málem jsem v té tmě zabloudila, ale nakonec jsem svého cíle dosáhla. Před očima šokovaného Marcuse jsem kluka položila na zem, a stálo mě nemalé úsilí, aby to bylo šetrné.
"Kdo je to?" Zeptal se nechápavě Marcus, což u něj nebylo zrovna obvyklé. "Nevím." Vypravila jsem ze sebe udýchaně a přešla k brašnám abych vytáhla gázu a lahev vody. Namočila jsem gázu a začala mu otírat krev z obličeje, a nebylo to zrovna lehké, protože krev byla opravdu hodně zaschlá.
"Nemůžeš sem přivést někoho cizího aniž by ses o tom poradila!" Namítl. Otočila jsem se na něj a ostře vyštěkla: "Já že jsem ho sem dovedla?! On sotva dýchal! Jako jediný mezi nimi, a nebyl schopný nejmenšího pohybu, to jsem ho tam měla nechat?!" Jeho výraz ztvrdl. "Ano." Rozhodila jsem rukama a už jsem křičela. "Víš proč jsem ho tam nenechala?! Tak víš? Protože nejsem ty! Nejsem necitelná bestie abych mu nepomohla." Hned jakmile jsem ta slova vypustila z pusy, věděla jsem, že přeháním a že by mu to mohlo ublížit, ale nešlo to zastavit. Pokud to šlo, tak mu výraz ztvrdl ještě víc. "Aha." Nato se otočil a sedl si ke zdi jeskyně. Potom se opět začetl do té své knížky. Kousla jsem se do rtu, ale moje hrdost mi nedovolila se omluvit. Někdy jsem přemítala nad tím, kdy jsem se změnila ufňukané a utiskované chudinky v tvrdohlavou, paličatou holku. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál se věnovala zraněnému klukovi. Už zesílil natolik, aby byl schopen udržet otevřené oči.
Pohladila jsem ho po tváři a z čela mu setřela zbytek krve."Šššš... Všechno už bude dobrý." Nebyl natolik v pořádku aby mi dokázal odpovědět, ale v jeho očích se mihlo něco co bych mohla vnímat jako vděk. Potom jsem se přesunula k ráně na břiše. Byla opravdu hluboká, ani nevím jaká zbraň by tohle mohla způsobit. Odněkud ze dna batohu jsem ještě vyštrachala desinfekci a upozornila ho: "Teď to bude asi opravdu bolet." Nic neříkal, jen se zhluboka nadechl a zavřel oči. Odvázala jsem útržek tuniky nasáklý krví a vyhrnula mu kdysi možná zelenou košili. Rána byla ošklivější než jsem si myslela. Vlila jsem do ní desinfekci a neuniklo mi jak zalapal po dechu a secvakl čelist. Otřela jsem mu čelo čistou, nově navlhčenou gázou a stiskla mu ruku. Stisk neopětoval, ale ucítila jsem lehké zacukání prstů.
Během čtvrt hodiny jsem mu ránu ošetřila a obvázala. Potom jsem ho uložila do rohu jeskyně a přikryla ho svou dekou. Myslím že usnul. Nemohla jsem si nevšimnout že je až nápadně hezký. Měl temně hnědé vlasy a vypracovanou postavu. Byl mírně opálený a jeho oříškově hnědé oči byly upřímné. Byl to ten typ kluka ze kterého se holkám podlamují kolena. Mě by se to asi stalo taky, kdyby se mi ovšem kolena nepodlamovala z Marcuse.
To mi připomíná...
Pohlédla jsem na druhou stranu jeskyně. Marcus tam pořád seděl a četl tu svou knížečku. Teď nebo nikdy. Musela jsem uznat že jsem to fakt přepískla, a teď nastal čas omluvit se. Přešla jsem vzdálenost která nás dělila a sedla jsem si vedle něho. "Já... se ti omlouvám." Zaklapl knížku a dneska na mě už podruhé překvapeně pohlédl. "Nic se nestalo. Jen chci abys věděla, že nejsem takový jaký si myslíš že jsem." Kdybych nebyla slušně vychovaná, tak by mi klesla čelist. Marcus dal dohromady víc než jednu větu!!! Teď můžu konečně zemřít jako šťastná žena! Místo toho jsem se jen pousmála a vděčně na něj pohlédla. "Díky." Hlesla jsem a odvrátila od něj zrak.
"Víš..." Začal. Znovu jsem se na něj podívala a on vypadal - PŘÍSAHÁM!!! - nesvůj. "Ta pusa..." Pokračoval a já málem vybuchla smíchy když použil přirovnání pusa. Protože jsem si byla stoprocentně jistá, že to bylo víc než pusa.
"Já vím. Lituješ toho a už se to nikdy nestane." Samotnou mě překvapilo že dokončuju větu za něj.
Podíval se mi zpříma do očí a mě zamrazilo. "Ne, to jsem říct nechtěl. Chtěl jsem říct..." Sklopil pohled. "Že... já tě mám rád. Jako... ehm, víc než rád." Připadalo mi jako by celý svět kolem mě explodoval. V tu chvíli jsem cítila miliony pocitů. Ani bych je nestihla vyjádřit za milion let. Jenže to nejvíc překvapující na tom všem bylo, že já ho mám taky už jakou dobu víc ráda než jako kamaráda. A uvědomila jsem si to teprve teď. Pootevřela jsem pusu, jako bych chtěla něco říct, ale nevyšla ze mě ani hláska.
Pusu jsem teda sklapla a namísto slov jsem se opřela o jeho pravé rameno.
Neviděla jsem mu do obličeje, ale usoudila jsem že je překvapený, protože hodnou chvíli nijak nereagoval. Nakonec mě objal pravou rukou kolem ramen a přitáhl si mě blíž. Bylo to tak nečekané, (nejenom to objetí, ale všechno) že jsem tomu málem ani nemohla uvěřit.
Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla, v Marcusově náručí, ale zdálo se mi to jako věčnost. Ze zasnění mě vytrhlo přidušené kašlání. Neochotně jsem se od Marcuse zvedla a omluvně na něj pohlédla. Odpovědí mi byl jeho chápavý výraz.
Klekla jsem si vedle zraněného kluka a všimla si že už je vzhůru. Unavenýma očima bloumal po stěnách jeskyně a vytrhl ho z toho teprve můj příchod. Nevypadal zas tak zbědovaně jako když jsem ho sem přivedla, ale pořád to nebylo nejlepší. Byl na tom dokonce tak dobře že dokázal promluvit.
"Ty..." Otřela jsem mu čelo a když jsem zavadila o drobnou tržnou ránu, tlumeně sykl.
"Musíš odpočívat. Brzo ti bude líp. Jak se jmenuješ?" Chvilku mlčel, jako by zvažoval svou odpověď. "Ch-Chris..." Odpověď jsem téměř neslyšela, tak potichu ji řekl.
"J-Jsi jedna z... nich?" Nechápavě jsem na něj pohlédla. "Z koho?" Trhaně se nadechl. "K-Kouzla..." Šeptl. Pochopila jsem, ptal se jestli jsem čarodějka. S odpovědí jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla že nemá smysl zapírat. Dřív nebo později by se to dozvěděl a i když jsem věděla že ho to vyšokuje, byla bych radši kdyby to věděl předem.
Pomalu a rozvážně jsem kývla. Překvapilo mě, že se mu tváří nemihl žádný šokovaný nebo vyděšený výraz, jen s vypětím všech sil kývl. Sice jsem věděla že bych s ním o tomhle neměla mluvit zvlášť když je v takovém stavu, že by mluvit ani neměl, ale nemohla jsem si pomoci. Musela jsem se zeptat.
"Chrisi... Co se tam stalo?" Chvilku mi neodpovídal, ale pak ze sebe strnule vypravil: "Krev... křik, všude hrozně krve... kouzla..." Poslední slovo sípavě zašeptal. Přikývla jsem a znovu ho pohladila po ledovém čele. Doufám že nemá horečku nebo tak. Na to nejsme vybavení.
"Dobře. Teď musíš odpočívat, a spát."
Nato jsem se zvedla a šla chystat přikrývky. Budeme muset jít spát, i když už téměř svítalo.
Ať už se tomu Chrisovi stalo cokoli, někdo mu musel šeredně ublížit. A to nejen fyzicky.


Počet komentářů: 16

Kapitola 12.

6. února 2012 v 19:16 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1
Takže konečně je tady po dloooouhé době další kapitolka, tak si jí užijte a speciální díky posílám všem kdo komentovali předchozí kapitolu, protože jsme překonali rekord osm komentářů!!!

Jako Romeo a Julie

Nikdo z nás se už o polibku nezmiňoval. Nevěděla jsem co si myslet, co dělat s rukama a někdy se mi stalo že jsem se v půli cesty zastavila a divila kam že to jdu.
Zatracenej Marcus!
Bylo zrovna pár minut před desátou, a já jsem se chystala jít si lehnout.
"Dávej si pozor." Nadhodil Marcus aniž by se na mě podíval a dál si četl v té své miniaturní zdobené knížečce. Zajímalo by mě co to je, a co myslel tím 'dávej si pozor'.
"Hm." Odtušila jsem a padla do postele.

Bílé světlo a neobvykle čistá ulice před motelem 'Pink Laguna'. Další sen. Na sobě jsem měla vzdušné bílé šaty s dlouhým rozšířeným rukávem, vlasy jsem měla rozpuštěné a nějakým způsobem jsem v nich měla zapletené květy lilií. Okolo mě se všechno blyštělo a lesklo, motel mi přišel jako hotový palác.
Rozhlédla jsem se. Zrak jsem měla podivně zkalený, to se mi předtím nikdy nestalo.
Nikdo tu nebyl. Jen já, uprostřed zvláštně čisté ulice ve Philadelphii. Najednou se něco dotklo mého ramene. Poplašeně jsem se otočila a za sebou uviděla Christie se její kolonou stoupenců, kde nechyběl ani Mason, Jesse a jiní.
Všichni se zářivě usmívali a drželi v rukou kulaté skleničky s hořkosladkým třešňovým nápojem. Někde vzadu jsem zahlédla i mé rodiče. Tyhle sny jsem měla čím dál radši.
Někdo poblíž mě mi do ruky vrazil červenou tekutinu. Ve vzduchu jsem ucítila otravně sladkou vůni, která se mi příčila, ale zároveň jsem na ní byla závislá.
Konverzace se rozjela a já do ní byla vtažena.
Všichni mluvili o tom jak nerozumné bylo opustit akademii, jak jim všem moc chybím a tak dále. Nezmohla jsem se na odpověď.Jen jsem zírala jak se všichni zfetovaně usmívají, popíjí červený drink a ukusují z nějakých zákusků kterých jsem si nikde nevšimla.
Bylo to vlbec poprvé co se můj sen odehrával na místě kde jsem momentálně byla. Vždycky to bylo v mém starém bydlišti, a tím teď nemyslím kolej na akademii.
Pokaždé se mi ten sen líbil, a nacházela jsem v něm nějaký...klid. Ale teď to pro mě bylo jako by všichni jen vedli prázdné řeči a já tu byla omylem. Najednou mě něco napadlo. Když jsou tady všichni lidé co znám, jak to, že tu není Marcus? To mi vrtalo hlavou.Jako vždycky jsem měla po drinku zastřený zrak a motala se mi hlava. Málem jsem upadla.
Všechno tady bylo tak oslnivé a zářivé, že mi z toho přecházel zrak.
Zahlédla jsem ten stín. Daleko od nás.
Tentokrát jsem se nehodlala nechat odradit a opravdu pečlivě se na to zaměřila. Mihotavý stín který halil postavu se najednou začal odhalovat v místech kde bych čekala oči.
Ostrý, bolestivý pohled svítivě fialových očí se do mě zaryl s takovou intenzitou že to bylo jako kdybych dostala facku a já s šokovaným výrazem o krok couvla.
Najednou se sen přerušil. Nebylo to jako kdybych se probudila, bylo to násilné vytržení ze sna.

"Mio! Tak sakra vstávej!"
Poplašeně jsem otevřela oči a uviděla nad sebou Marcuse jak se mnou cloumá a je oblečený jako kdyby byl venku.
"Co...Co se děje...?"
"Jsou tu Hledači." Šeptl a to poslední slovo mě donutilo vystřelit z postele a narvat na sebe to první co mi přišlo pod ruku. Což byla nepohodlná džínová minisukně, černá tunika s dlouhými rukávy a hnědý podzimní kabát. Všimla jsem si že většina nejdůležitějších věcí je zabalená v brašnách.
"Co-"
Marcus mi pohotově zakryl rukou ústa. Bylo to pro mě jako by mě šlehl kopřivou. V dobrém slova smyslu.
"Tiše." Promluvil tak potichu že jsem ho sotva slyšela a ruku pomalu spustil.
Teď jsem zřetelně slyšela hlasité výkřiky z dolního patra. Jestli okamžitě neutečeme, tak nás odvlečou zpátky na akademii!
"Musíme něco dělat!" Šeptla jsem vyděšeně.
Přikývl a přistoupil k oknu, otevřel ho a jen tak, s brašnou přes rameno vyskočil ven.
"Marcusi!!!"Vykřikla jsem zděšeně a přiskočila k oknu.
Stál na chodníku před motelem a posunkem ruky mi naznačil abych skočila.
Vybavila se mi předchozí noc. Taky jsem musela skákat z okna, a vůbec, absolutně vůbec se mi to nelíbilo.
"Zbláznil ses?!" Sykla jsem o poznání tišeji, a možná i vyděšeněji.
Pořád tam stál a měl rozpřaženou náruč, myslel si že mě chytí. Kdybych opomenula tuhle situaci, tím myslím to že se chováme jako hnaná zvěř a fakt, že nás brzo možná zmlátí a odvlečou na nejhorší místo na světě, připadal by mi jako Romeo.
Začervenala jsem se nad myšlenkou že já bych byla Julie. Potom jsem si vybavila konec Shakespearovy nejslavnější hry, a o poznání zbledla. Ach, Romeo! Proč, proč jsi Romeo? Z naprosto stupidních myšlenek mě vytrhlo hlasité zaskučení dveří a asi deset mužů v pokoji.
Všichni byli nacpaní v černých kožených oblecích s dlouhým pláštěm, a měli černé sluneční brýle. Za páskem měl každý z nich nějakou pistoli.
Jakmile sem vtrhli, jen jsem se ohlédla, stačil mi jediný pohled na ně, a bez zaváhání jsem skočila z okna.
Tohle je můj konec.
Hnalo se mi hlavou, a jakmile mě zachytily dvě silné ruce tak jsem otevřela oči a pomyslela si: 'Nebe.'
Jenže jakmile jsem zaslechla střelbu z pistolí, vyskočila jsem na nohy a za ruku táhnutá jsem zmizela společně s Marcusem v lese.
Myslím že jsme utíkali ještě asi tak hodinu, než jsme zjistili že nás asi už nesledují.
Čirou náhodou jsme našli nějakou jeskyni.
Marcus vstoupil dovnitř a obezřetně se rozhlédl kolem. Bylo to tu už na pohled vlhké, a nepohodlné. No, ale pořád je to lepší než útěk před hledači.
"Co budeme dělat?!" Vykřikla jsem a rozpřáhla ruce. Už jsem toho měla opravdu až po krk.
"Co bys řekla? Musíme tady zůstat nebo nás odvlečou zpátky na akademii. Nebo máš lepší možnost?!" Vyštěkl a v očích se mu hněvivě zablesklo.
"Jo! Konečně začít něco dělat, a ne jen tak zbaběle utíkat z místa na místo!"
Zhluboka se nadechl a vydechl, usoudila jsem že se snaží ovládat.
"Co? Najednou máš nějaký pocity?! Tak to docela brzo!" Vyštěkla jsem a čekala jsem na odpověď. Věděla jsem že jsem možná trochu hysterická, ale on si o to koledoval už pěkně dlouho. Nevěřícně se na mě podíval. Ale hned nato si opět nasadil tu svoji dokonale kamennou masku.
"Co prosím?! Myslím že jsem špatně slyšel."
"Tak odezírej! Já už tě mám dost!"
"Kdybys věděla co musím vytrpět jen abych vypadal že nemám city, tak se teď chováš jinak!"
"Oh, takže jsi teď mučedník?!"
Najednou ke mě přiskočil a obě ramena mi sevřel železným stiskem.
"Pusť mě ty jeden-"
Sklonil se ke mě a políbil mě.
Zaskočeně jsem zamrkala, ale polibek jsem ani neodmítla, ani neopětovala. To první, protože by byl hřích ho odmítnout a to druhé, protože jsem byla dokonale šokovaná a rozhozená. Nakonec jsem mu obtočila ruce okolo krku a zavřela oči. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych na něj dosáhla. Bohužel, potěšení z jeho blízkosti bylo silnější než hlas rozumu.
Přitiskl si mě k sobě ještě víc a já se zachvěla, byl sice studený jako led, ale momentálně jsem vnímala jen jeho dech.
Cítila jsem jak mi hoří tváře.
Najednou se ode mě odtrhl a já zběsile dýchala. Objala jsem si rukama břicho a přemílala si v mysli co se právě vstalo. Tohle se už nezapomene. Ta pusa předtím...Snad ano, ale tohle ne.
"Co...Co..." Vykoktala jsem ale potom jsem to vzdala a vystřelila z jeskyně. Musím si nějak provětrat hlavu. A studený les mi poskytoval to pravé.

Omlouvám se ale dneska nebude žádné video, mám trošku problémy s prohlížecem, ale k tomuhle příběhu vřele doporučuji Leonu Lewis písničku Run, není to zrovna můj styl, ale tuhle písničku mám ráda.
Takže nezapomeňte, komentíky a chci jich víc než 14!!! :-D
Počet komentářů: 25

Kapitola 11.

7. ledna 2012 v 18:11 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

Ryzí inteligence


Celý den jsem ležela v pokoji na vrzavé posteli. Venku byl hodně prudký liják, a určitě i studený. Brrr...
Z baru sem doznívala stará rocková hudba a halas opilých mužů. Občas jsem zaslechla i protivný hlas té barmanky.
Bylo mi tak nějak... starostlivě.
Marcus se do večera nevrátil a když jsem se podívala na hodinky, a zjistila že je deset pryč, rozhodla jsem se ho jít hledat.
Když jsem se soukala do tmavých džínů, černého, dlouhého tílka a černé mikiny, vypadl mi na zem mobil.
Zaklela jsem a sehnula se pro něj. Přitom se rozsvítil displej.
Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na množství nepřijatých hovorů a zpráv.
34 telefonátů, 17 zpráv. Tolik jich nemám za celých svých sedmnáct let života!
Rychle jsem pohledem přejela po tom kdo že mě to tak sháněl.
Andy! Co nejrychleji jsem si pročetla zprávy ve kterých se psalo povětšinou něco jako, kdy už zavoláš, napiš, kde jsi, bojím se o tebe, a tak dále.
Docela mě to dojalo. Náhle mě zavalila vlna výčitek.
Měla jsem ji vzít sebou, i s tím jejím Adamem! Co když se jí něco stane, co když jí ublíží ta sekta? Pokud ano, tak si to budu do smrti vyčítat!
Narozdíl od ostatních byla Andy jediná, komu na mě opravdu záleželo.
Hodně jí toho dlužím, a pokud se jí kvůli mě něco stane, tak nevím.
Strčila jsem si mobil do kapsy a chtěla otevřít dveře.
Bylo ovšem zamčeno. Zatraceně! Já přece nemůžu mít štěstí! Až Marcuse najdu, tak si to s ním vyřídím.
Nikdo, dokonce ani on, mě zamykat nebude.
Nervózně jsem s klikou zalomcovala ještě jednou. Dosáhla jsem jedině toho, že mi zůstala v ruce, a na chodbě jsem uslyšela tupou ránu, jak spadla i druhá část kliky.
No to je vážně bezva! Fajn, nějakou jinou cestu... Okno!!!
S nadějí jsem popoběhla k oknu, otevřela jsem ho a podívala se ven. Okamžitě mi obličej zalila vlna dešťových kapek.
Neměla bych si nic zlámat, není to zas tak vysoko a navíc, pod polorozpadlou omítkou se rýsovaly římsy. V případě pádu bych se mohla nějak zachytit.
Pod oknem se ve tmě rýsovala malá, neudržovaná zahrada prorostlá plevelem.
Vylezla jsem z okna, stoupla si na parapet a chytila se maličkého výklenku nad oknem. Mohla bych klidně spadnout, ani nevím proč tady teď pro něj riskuju svůj život, ale...Na druhou stranu mu to dlužím.
Zachránil mi život.
V jedné vteřině mi zmokly vlasy, takže můj původní plán že si nasadím kapuci, byl zbytečný.
V první sekundě mi podklouzla na mokrém parapetu noha a já myslela že spadnu, potom jsem ale jakoby zázrakem nasadila rovnováhu zpět a zase se pevně chytila. Teda...Tak pevně jak to jen šlo.
Křečovitě jsem svírala roh výklenku a zírala pod sebe. Dobře, beru to zpět, je to pořádná výška a možná si něco zlomím!
Napravo od sebe jsem ale včas uviděla svojí spásu. Okapovou trubku.
Vypadala celkem bitelně, stačilo jen trošku natáhnout ruku a... Nedosáhla jsem tam.
Zatracená práce! Fajn, udělám malý krůček doprava a snad potom dosáhnu... Nedosáhla jsem tam ani teď.
Nakonec jsem se pomalými, opatrnými kroky došourala až na kraj parapetu, a natáhla se po trubce.
Dosáhla jsem jen konečky prstů. Pomalu jsem pravou nohu sundala z parapetu, takže teď jsem tam stála jen na jedné noze. Velmi, velmi opatrně jsem se naklonila směrem k trubce a konečně ji chytila celou rukou.
Studila, a byla dost mokrá, ale bude muset stačit. Stále svírajíc trubku, jsem se se zavřenýma očima zhoupla a chytila se i levačkou.
Takže jsem právě visela z okapové trubky.
Pomalu jsem sjela dolů a na záda spadla do mokré, ledové trávy.
Neskutečně mě pálily ruce a myslím že jak jsem se zhoupla, tak jsem si narazila bok o zeď. Ale to teď nebylo podstatné, musela jsem najít marcuse, možná se mu něco stalo.
Snažíc se ignorovat bolest rukou a píchání v boku, jsem se zvedla a vykročila na ulici.
Kapuci jsem si nenasazovala, mé vlasy byly už úplně promočené, a mikina ostatně taky, tak co.
Kráčela jsem po špinavém chodníku, a když jsem míjela kteroukoliv uličku, vždycky jsem se podívala jestli tam bezvládně neleží Marcusovo tělo.
Měla jsem o něj strach.
Najednou jsem v nějaké uličce zahlédla vysokou postavu skrčeně se opírající o cihlovou zeď. Konečně... Nevěděla jsem jistě jestli je to on, ale něco uvnitř mě mi našeptávalo že ano.
Sebrala jsem veškerou svou odvahu a rázným krokem vykročila k němu.
Opravdu to byl on.
Svíral si ale bok, obličej měl úplně posetý tržnými rankami ze kterých vytékala krev a myslím že měl i něco s nohou.
Když jsem tak inteligentně dosáhla tohoto zjištění, rozeběhla jsem se k němu a včas ho podepřela když už se chystal zkácet se na zem.
"M-Mio?"
Promluvil zastřeně.
"Jo...Jo, to jsem já. Neboj dostanu tě do motelu."
"Já-"
"Nemluv. Bude ti hůř."
Beze slova přikývl. Teda, alespoň myslím že to bylo přikývnutí.
Podpírala jsem ho a on měl hlavu položenou na mém rameni.
Napřed jsem chtěla využít nějakou svou moc, abych trošku usměrnila počasí, ale pak jsem to zavrhla.
Marcus měl na sobě pouze tričko s krátkým rukávem, bundu ve které odcházel na sobě neměl.
Když jsem si toho všimla, málem jsem vyletěla z kůže.
Zatraceně! Vždyť může prochladnout, a pak klidně i umřít! Aspoň podle jeho výrazu.
Zastavila jsem se s ním na rohu nějaké široké ulice, sundala si mikinu a přehodila mu jí kolem ramen.
Potom jsme se zase loudavým krokem vydali k motelu.

Když jsem ho konečně dotáhla dovnitř, myslela jsem že mi odumřely snad všechny svaly v těle.
Jako by to nestačilo, jakmile za námi zapadly dveře, všechny páry očí se upřely na nás.
Snažila jsem si toho nevšímat a vytáhla Marcuse do schodů, a potom zavlekla do pokoje.
Celou cestu jsem šla jen v tom černém tílku a nebylo proto divu, že jsem mrzla zimou i teď.
Shodila jsem Marcuse na postel a došla pro nějaké hadry, mýdlo a horkou vodu.
Všechno jsem to dotáhla do pokoje a tam objevila alespoň trochu probraného Marcuse jak se zády opírá o jeden dřevěný sloupek postele. Seděl na zemi.
Když za mnou klaply dveře, podíval se unavenýma očima směrem ke mě.
"Co se ti stalo?"Zeptala jsem se zřejmě se starostí v hlase, protože se mírně pousmál.
"Napadli mě démoni. Braxarové." Promnul si oči.
"Myslím že byli v přesile."
"Aha." Pípla jsem inteligentně a klekla si k němu. Obličej měl od své vlastní krve.
Namočila jsem hadr do vody s mýdlem a opatrným pohybem setřela krev na části tváře.
Důkladně jsem pročistila ranky na obličeji a najednou vypadal Marcus jako proměněný.
Když jsem mu chtěla vyhrnout rukáv trička, abych se dostala k ráně ze které prosakovala krev, chytil mi jemně ruku a promluvil: " Tam ne."
Bylo to jemné naznačení, ale pevné.
Němě jsem přikývla a podívala se na Marcusovu ruku na té mé. Jeho dotyk téměř pálil.
Najednou se ke mě rychle sklonil a políbil mě.
Byla jsem strašně zaskočená a nevěděla co dělat s rukama.
Jeho polibek byl jako elektrošok co mi projede celým tělem které po jeho doteku mírně brní.
Po chvilce jsem mu omotala ruce kolem krku a polibek oplatila.
Každý jeho dotek byl lehký a jemný, ale přesto naléhavý.
Najednou se pomalu odtáhl.
Rychle jsem pustila jeho krk.
Chviličku jsem ho pozorovala, a potom jsem se slovy: "Jdu umýt vodu" vystřelila z pokoje jako žhavá čára.
Ó můj bože, jak já jsem inteligentní...

Počet komentářů: 16

Postavy

5. ledna 2012 v 16:30 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1
Ahoj, mám tady přehled postav který zařídím stejně jako na mém jiném blogu.
Formou herců a zpěváků, zkrátka různých hvězd.
Tak, tady jsou...

Jméno: Mia Rewling
Věk: 17
Rodina: Po tom co zažila násilí od bratra na ni zanevřela.
Přátelé: Nejlepší kamarádka Andy
Zájmy: čtení, psaní, vyhledávání problémů
Popis: Milá, ale trošku plachá holka která nenávidí lidi ve "vyšších vrstvách",
protože ani oni zrovna neoplývají láskou k ní.
Po tom co musela uprchnout z akademie kvůli hrozícímu
nebezpečí se bojí že ji zase násilím odtáhnou zpět.

Jméno: Marcus Taylor
Věk: 18
Rodina: Všichni jsou už mrtví
Přátelé: Jen Mia, a to se nedá počítat jako přítelkyně
Zájmy: Žádné nemá
Popis: Hodně tajemný a uzavřený kluk který se téměř s nikým jiným
než Miou nebaví. Chce ji za každou cenu ochránit, ale jde to dost
těžko, hlavně když Mia na všechny démony a problémy působí jako magnet.
Podaří se mu nakonec splnit svůj úkol?

Jméno: Andy Sweetová
Věk: 17
Rodina: Matka Darcy, Otec Michael, sestra Julie
Přátelé: Lucinda Appleová, Deuce Martin, Mia Rewling, Adam Greets (její kluk)
Zájmy: Běh, tanec, hudba, cokoliv se svým přítelem
Popis: Přátelská a upřímná holka která to se vojí nejlepší kamarádkou Miou
myslela vždycky dobře. Ale tak moc se nikdy nelekla, když se dozvěděla že
je Mia pryč. Snad se jí nic nestane, a Mia konečně odpoví na její esemesky.

,
Jméno: Adam Greets
Rodina: Otec ?, Matka ?, sestra ?
Přátelé: Deuce Martin, Lucinda Appleová, Andy Sweetová
Zájmy: Fotbal, cokoliv se svojí přítelkyní, televizní seriály
Popis: Otevřený a přátelský kluk. Má moc rád svojí holku Andy, ale
trnem v oku je mu její nejlepší kamarádka na které mu něco nesedí.
Kdyby se okolo ní nemotal donekonečna ten pitomý kluk, bylo by
pro něj snadnější se jí konečně zbavit. Jeho rodina je mu naprosto
neznámá, ani on sám je pořádně nezná.
Bohužel, jeho tajemství jsou děsivější než jeho ďábelský, sexy vzhled.
Počet komentářů: 4

Kapitola 10.

29. prosince 2011 v 17:26 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1
Po dlouhé době je tady další kapitolka, tak doufám že mi odpustíte. Osobně s ní nejsem moc spokojená, ale vy možná máte jiný názor. Tak vás srdečně žádám, piště komentáře ať vím na čem jsem. Niala.

Polibek nebo protilék?


Po tom... Nepěkném ránu jsem se vydala opět do sprch, nechtěla jsem riskovat jakoukoliv infekci nebo vyrážku, a důkladně se vydrbala.
Oblečená v béžové, volánkové minisukni a fialovém tričku s dlouhým rukávem a výstřihem do véčka jsem se odebrala do pokoje. Pro jistotu jsem ještě chvilku počkala přede dveřmi abych se vyhnula dalšímu ´nechtěnému´ střetnutí s polonahým Marcusem a teprve potom jsem vešla do neútulné místnosti.
Marcus seděl na kraji postele, díkybohu oblečený, a četl nějakou malou, stříbrně zdobenou knížečku. Divné, nevšimla jsem si že by něco takového bylo v našich věcech.
Jakmile si mě všiml, knížku zprudka zaklapl a tázavě na mě pohlédl.
"Já...Já..." Nic kloudného mě nenapadlo a tak jsem plácla hned to první co mě napadlo.
"Jdu se projít." Křečovitě jsem si škrábala jizvu na hřbetu ruky.
"Není to příliš dobrý nápad..." Zabručel nesouhlasně a opět mě vytočil. Jak jen to dělá...
"To je mi fuk."
Pohodila jsem lhostejně rameny a přehodila si přes ramena vyšívanou, džínovou bundu, do kapsy jsem strčila mobil a vyšla ven z pokoje.
Nechápu co mě to popadlo, včera jsem se bála na odchod z téhle barabizny jen pomyslet, a těď se ženu přímo ven.
Jsem idiot.
Prošla jsem okolo počmáraného pultu s prostitutkou za ním, nacpanou tentokrát v černém síťovaném tílku a rozrazila vchodové dveře.
Venku panovalo ještě mírné přítmí, a páchlo to tu zvratky, špínou, močí a ještě něčím co jsem nedokázala identifikovat. Zápalná směs? Drogy? Chlast? Nevím, a ani po tom nějak výjmečně netoužím. Byla bych padlá na hlavu, pokud už ovšem nejsem.
Nervózně jsem přešla ulici a šla po chodníku. Mohla bych se zkusit dostat do civilizované části města, nebo někam kde nevládnou pouliční gangy a drogoví dealeři.
Vlastně jsem ani nevěděla kam přesně jít.
Naslepo jsem zabočila do úzké uličky a kousek ušla, než jsem v polotmě zahlédla že na konci uličky je cihlová zeď.
Slepá cesta.
Otočila jsem se a málem chytila infarkt. Za mnou stála temná osoba, asi o tři hlavy vyšší než já, a asi o polovinu štíhlejší než já. Nemyslím hubená, ale štíhlá.
Moc do obličeje jsem mu neviděla, ale byl to muž.
Odněkud se vynořil paprsek slunečního světla, myslím že to způsobila má nervozita a na to negativně reagující má moc, a osvětlil jeho obličej.
Málem se mi zastavilo srdce.
Pleť byla nepřirozeně bílá, a téměř se leskla, oči byly úzké, bělmo žluté a zorničky byly jen dvě černé čárky. Úzké rty byly roztažené do výsměšného šklebu který odhaloval řadu dokonale bílých, špičatých zubů a úplně bílé vlasy byly dlouhé po ramena.
Lekla jsem se a uskočila o dobrý metr dozadu.
Podle popisu by to vypadalo na démona...Ne, ti už vymřeli.
Vyděšeně jsem na něj zírala a hruď se mi splašeně zvedala v rytmu bušení mého srdce.
Omdlím.
Žaludek mi udělal kotrmelec když se ta bytost přiblížila, a promluvila hrobovým, dávno mrtvým hlasem.
"Malá Mia Rewlingová... Dlouho jsme se neviděli, cítím, že již nejsi ta bezbranná holčička kterou jsem viděl naposled... Tvá síla vzrostla, a ještě by zesílila, kdybych se tě nechystal zabít. Jsi příliš velkou hrozbou. Pro nás pro všechny..."
Tajuplně se usmál a ve vteřince stál pár milimetrů ode mě.
"Okamžitě vypadni!" Zavřískla jsem na celou uličku a na pár minut ozářilo celou oblast ve které jsem byla i s ním ostré sluneční světlo. Kdyby se na mě podíval obyčejný člověk, řekl by že mi hoří ruce a hlava, ale bylo to jen světlo.
Sluneční, obranné světlo. Ale pochybuji že by ho to ode mě udrželo v dostatečné vzdálenosti.
Ale on pouze během mrknutí oka sklonil hlavu, pěvně mě chytil za ramena a zabořil se mi rty do křivky krku.
Ucítila jsem ostré štípnutí jeho zubů a připadala si jako omámená.
Nemohla jsem se ani pohnout a jen zamženě hleděla k nebi.
Cítila jsem jak se mi něco dostává do krve, ale bylo to jako droga, nemohla jsem se toho nabažit, i když jsem podvědomě věděla že mě to zabíjí.
Najednou jsem se zhroutila na zem. Padla jsem na kolena a stále omámeně zírala na zem.
Důvod mého pádu byl prostý. Ten hnusák mě už nedržel za ramena.
Spíš naopak, někdo držel jeho. A rozhodně ne za ramena.
Ten co mi do krve vpouštěl nějakou látku, právě visel ve vzduchu a máchal nohama, někdo, komu jsem neviděla pořádně do obličeje, ho svíral za krk a nemilosrdně si ho přeměřoval.
"Kdo tě poslal, parchante?!" Štěkl a sevřel silněji. Podle hlasu jsem poznala Marcuse.
"Styx..." Zachrčel a vyděšeně na něj zíral.
"Kde je?!"
"V sídle našeho-" Najednou se zarazil a ztuhl.
"Mluv bestie!!!" Zakřičel Marcus.
Ale stvůra mlčela.
"Rozumíš mi?!"
Pořád nic.
Marcovi najednou vzplála ruka jasně zeleným ohněm a propálila kůži na netvorově krku.
I polozfetovaná jsem se lekla a vyjekla.
Marcus střelil pohledem směrem ke mě, a i v té tmě jsem v jeho očích zaregistrovala lítost. Ne nad tím monstrem co mu teď bezvládně viselo v ruce, ale nade mnou.
Bestie se najednou zhroutila k zemi a Marcus se rozeběhl ke mě.
"Jsi celá?" Zeptal se starostlivě což mě celkem vykolejilo.
"To jsou světlušky?" Zeptala jsem se připitoměle.
"Ne, to je něco jako marihuana." Povzdechl si, a sebral mě ze země do náruče, jako bych nic nevážila.
Potom mě někam nesl, ale to jsem se propadla do bezvědomí.




Probudila jsem se v laciném motelu na posteli.
Marcus seděl vedle mě a pozoroval jak se rozkoukávám. Když jsem pochopila co se stalo, tak jsem se zkontrolovala. Byla jsem jen ve spodním prádle.
Když jsem se zvedla na loktech, do krku mi vjela tupá bolest.
Chytila jsem se za to místo a bolestně sykla.
Marcus na mě starostlivě shlížel.
"Sakra!" Zaklela jsem když jsem stáhla ruku a zaznamenala kapku krve.
"Jed se bude muset vysát." Promluvil Marcus zcela vážným hlasem, téměř pohřebním.
"A kdo to jako udělá? Ty?"
S kamenným výrazem přikývl.
"Cože? A vůbec... Skoro si nepamatuju co se stalo, řekneš mi to?"
"Potom, jed se musí vysát hned, postupně tě zabíjí. Ale musel jsem počkat než se probereš, jinak by to nebylo možné."
"Co jsi to-"
Než jsem stihla dokončit větu, sklonil se k ráně na krku a lehce se k ní přisál rty.
Zalapala jsem po dechu. Jak se dotknul té rány, trošku to štíplo, ale to bylo nepodstatné.
Ono to bylo... jako nejsladší droga.
Ten jed vysával asi půl hodiny. Potom jsem poznala změnu.
Už nevysával jed, to kousnutí se prohloubilo do polibku. Marcus Taylor teď seděl pár centimetrů ode mě, a líbal mi krk!
Málem jsem omdlela.
Potom se beze slova zvednul, oblékl si bundu a než odešel, potichu šeptl: "Odpočiň si."
Na zavřené dveře jsem potom hleděla jako ve snách.

Počet komentářů: 9

9. Kapitola

7. prosince 2011 v 21:57 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1
Moc se omlouvám za to že další kapitolu přidávám (opět) tak pozdě. Ale, prostě mi nějak vynechává čas, a internet. Kroužky, flétna atd. Je toho na mě příliš. Ale! Kapitola je už konečně tady, a vy máte co číst že? Tohle je hlavně pro mou "nehynoucí" fanynku a zároveň nejlepší kamarádku Haničku. Takže, Haničko, všechny ty hodiny co jsi na mě ječela ať přidám další kapitolu se ti přece jen nakonec vyplatily. A já myslela že mi z tebe bouchne hlava. Takže zanechávejte komentíky, a emaily. Kontaktní email máte na mém druhém blogu. Pro infromaci: www.batelkova-lucie.blog.cz Pa!

Zajímavá Noc


Marcus z vlaku vystoupil jako první. Já jsem se krčila v chodbičce za ním.
Neuniklo mi že než zcela opustil vlakové prostory, obezřetně se rozhlédl a teprve potom vyšel.
Takové chování jsem u něj neviděla prvně.
Od té doby, co jsme utekli z akademie, mám pořád děsný strach z toho, že na nás někde zpoza rohu vyskočí Hledač z akademie.
Hledači jsou na akademii od toho, aby chytali studenty kteří se odvážili utéct. Lépe řečeno, aby chytali lidi jako jsme my dva.
A nejsou zrovna milí. Chci říct, že než vám nasadí okovy, tak vás nepozvou na čaj.
Nijak jsem netoužila po tom, cítit v zádech nepřátelský pohled.
Právě jsme se nacházeli na hlavním nádraží Philadelphie. Okolo byl velký šrumec, lidi se tlačili jeden přes druhého a bylo jim jedno jestli do někoho narazí, nebo někomu ublíží. Nebrali ohled, spěchali.
Když jsem vystoupila, dalo mi docela velkou práci najít Marcuse. Dokud mě ovšem odněkud neuchopil tvrdě za loket a neodtáhl pryč.
Zčistajasna jsme se objevili na téměř liduprázdné ulici. Až na pár podezřelých individuí, a feťáků vesele šňupajících, tu nebyl nikdo.
Pochopila jsem, vyšli jsme zadním vchodem.
Kdyby jsme šli tím hlavním, asi bychom se nenašli.
Nicméně, přesto že jsme se vyhnuli spěchajícím davům, měla jsem z toho tady strach.
"Musíme tady opravdu být?" Zeptala jsem se.
Aniž by se na mě podíval, procedil skrze zuby: "Bohužel."ů
Věta vyzněla do prázdna...No, věta...
Bezděky jsem zastrčila hlavu mezi ramena.
Když jsem se na něj pořádně podívala, připadal mi jako by se snažil ostatním ukázat něco jako... Čert to vem!
Prostě... Vypadal až příliš ostražitě a varovně. Nelíbilo se mi to.
"Radši už pojďme, znám tady jeden motel" Promluvil jaksi drsným hlasem. Naskočila mi husí kůže.
Když vykročil rázným krokem přes ulici, sotva jsem mu stačila. Vlála jsem za ním jako papír.


Zastavili jsme se před odpudivě vyhlížející budovou.
Zdi byly natřené na křiklavě růžovou která byla zpola opadaná a nad poškrábanými dveřmi visel gigantický, blikající nápis: "Motel Pink Laguna"
Pozvedla jsem obočí ale mlčela jsem. Neměli jsme na vyhazování, sice to bylo opravdu zoufalé, ale neměli jsme ani na ýber.
Nekompromisně vrazil do vratkých dveří jako velká voda. Já, skrčená za ním ve své černé mikině, zelených kapsáčích ve kterých jsem mrzla a černé kšiltovce na hlavě přes rozpuštěné, zrzavé vlasy.
Vypadala jsem jak diblík. Úmysl.
Okamžitě mě zalilo protivné ostré světlo a obklopily zakouřené prostory.
Hned naproti dvěřím stál "recepční" pult a za ním tlustá ženská narvaná v upnutém červeném tričku a zmalovaná jako obraz.
Krátké vlasy vyčesané do kohouta a mizerně odbarvené vlasy.Na zdech byly přibité sprosté plakáty a po celé místnosti byly rozházené celkem tři stoly s židlemi okolo. Jediný stůl byl obsazen dvěma lidmi, ostatní byly prázdné.
Někde na konci v koutě byly schody do vyššího patra.
Nějaký chlap sedící na vratké židli se ohlédl na šlehl po mě takovým pohledem, že bych se nejraději obrátila a utekla. Ano, bála jsem se. A moc.
Nevědomky jsem se křečovitě chytila Marcusovy paže oběma rukama a nepustila se dokud na mě překvapeně nepohlédl.
Rozpačitě jsem se usmála a ruce zase spustila. Ale stejně jsem mu raději zůstala na blízku.
Pevným krokem došel až k "recepci" kde se ho ženská zeptala: "Tak co to bude brouku?" A provokativně se usmála.
"Pokoj." Pronesl tvrdým, až nepřátelským hlasem.
"Jo. 30 babek." Zarazila se ta čubka. Položila klíče na pult a Přesně tam Marcus položil těch "30 babek" a když jsme odcházeli, změřila si mě závistivým pohledem.
Holka která jde večer na pokoj s naprosto neodolatelně sexy klukem, vypadá podezřele.
Vystoupali jsme vrzající schody a zamířili k určenému pokoji. Když odemkl dveře a otevřel, zarazila jsem se.
Byla tu jen jedna, dvojitá postel.
"To bude asi nějaký omyl, je tady jenom jedna postel a my jsme dva."
"Já vím."
"A nědělá ti tak trochu potíže to přijmout?" Zeptala jsem se popuzeně.
"Proč?"
Naštval mě. "To...To je...Naprosto hloupá otázka!" Vykřikla jsem.
"Nemáme na to abychom si mohli dovolit luxusní pokoj. Tohle bude muset stačit." Mluvil tak klidným hlasem že mi to drásalo nervy ještě víc.
"Fajn! Jdu se osprchovat." Odsekla jsem a natáhla se pro batoh ve kterém byla většina věcí co jsme nutně potřebovali. Hygienické potřeby, oblečení a nějaké trvanlivé potraviny.
Sebrala jsem ručník, kosmetickou taštičku a noční košilku. Potom jsem se vydala potemělou chodbou do sprch.
Bylo to tu odporné stejně jako zbytek tohohle "podniku". Popraskané zelené dlaždičky a špinavé ručníky. Proto jsem si vzala vlastní.
Opatrně jsem vstoupila so sprchy a nechala na sebe proudit horkou vodu.
Po půl hodině pečlivého drhnutí jsem vylezla a zabalila se do ručníku. Usušila jsem se a oblékla krátkou, fialovou noční košilku. Měla jsem tak trochu obavy z toho, že mám s Marcusem spát v jedné posteli zrovna v tomhle. Délka byla tak do půli stehen, košilka ze saténu na ramínka a na ní byl jemný vzor kytiček.
Vlasy jsem si drhla tak dlouho dokud byly alespoň trošku suché a pak jsem si vyčistila zuby. Dneska ani včera jsem nevečeřela. Začala jsem si na to zvykat... A hubnout. A to tedy nebylo dobře, se svým objemem jsem totiž naprosto spokojená.
Vydala jsem se zpět na pokoj.
Marcus si zrovna sundaval tričko a já jsem tak měla ojedinělou příležitost pokochat se jeho svaly a mramorově bílou pletí. Bože... Kdyby alespoň nebyl tak pohledný a dokonalý, možná bych se pokaždé tolik nečervenala.
Bezděky jsem sesnažila si ručníkem zakrýt nohy.
Přešla jsem k posteli a lehla si na levou stranu a na levý bok.
"Dobrou noc." Pípla jsem a čekala na svůj osud.
Za pár vteřin jsem cítila jak si lehl vedle mě a slyšela jak říká : "Dobrou..."
Tohle bude těžké...

Téměř celou noc jsem nemohla usnout, a nějak jsem cítila že on taky neusnul.
Nad ránem jsem nakonec usnula.
Probudila jsem se.
Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni a levou ruku na jeho odhaleném hrudníku. Na malý moment jsem si připadala jako v pohádce, než mi došlo že nespí. Okamžitě jsem vystřelila z postele a začala si česat vlasy.
Ne že by se mi chtělo, ale prostě jsem musela nějak zaměstnat ruce.
"Dobré ráno." Zívl Marcus a protáhl se.
Ztěží jsem odolala pokušení podívat se na jeho vlnící se svaly a připravila si oblečení.
Nenápadně jsem pohledem střelila k němu a strnula jsem.
On se USMÍVAL!!!
Bože, málem mě trefil šlak. Mračící se byl sexy, ale když se usmíval, byl přímo nadpozemský.
Zatřepala jsem hlavou a věnovala se jiným věcem.
Tohle nebude těžké, tohle bude zajímavé.


Počet komentářů: 9

Kapitola 8.

4. listopadu 2011 v 19:29 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1
Moc se omlouvám za to že další kapitolu přidávám tak pozdě. Bohužel mám problémy s novým internetem takže je celkem těžký to přidávat včas.
Jinak všem děkuju za to že tenhle hokus pokus čtete a díkybohu i komentujete. :-)
Snad se vám to líbí, já jsem zatím celkem spokojená, ale vy můžete mít přece jen jiný názor. Takže... Tady je další kapitolka, ať se vám líbí, pište komentíky, hlavně ty s tou kritikou. :-)

Musím


Ráno mě probudilo šimrání na očních víčkách.
Rozlepila jsem oči a rychle jsem je zase zavřela. Do pokoje proniklo ostré sluneční světlo a na chvíli mě úplně oslepilo.
Nakonec jsem se neochotně zvedla a musela jsem si na to zvyknout.
Venku bylo už úplné světlo, a hemžilo se to tam studenty.
Bezva.
Koukla jsem se na budík na nočním stolku a podivila se.
Půl dvanáctý? To je divný, nepodobá se mi to. Ale nakonec jsem to jen odmávla.
Přešla jsem ke skříni a hodila jsem na sebe to první co mi přišlo pod ruku, a to byla chyba.
Tmavé zvonové džíny a bílé tílko s potiskem modrého srdce s nápisem "I hate it!"
Nesnáším tílka. Ale co, převlíkat už se mi nechce.
Došla jsem do koupelny, vyčistila jsem si zuby a učesala jsem se. Ačkoliv nesnáším culíky, vyčesala jsem si vlasy do vysokého ohonu.
Dnešek bude divný, poznám to.
Opláchla jsem si obličej, lehce jsem se nalíčila, ani nevím pro koho, popadla jsem svou velkou kabelu která ležela na dně mého šatníku snad celou věčnost a nacpala do ní asi sedm knížek které jsem si kdysi vypůjčila z knihovny.
Jediné místo, které nebude narvané totiž bude tam, na to jsem znala zdejší studenty až příliš dobře.
Když se jim naskytla příležitost jak by mohli mít nějaké volno, okamžitě ji využili.
Seběhla jsem schody dívčí koleje, v přízemí jsem minula kliniku a jako vichr jsem vypálila z hlavních dveří.
Dívčí i chlapecké koleje obíhá nízká, kamenná zídka která je na každím místě porostlá břečtanem, někdy mi to tady připomíná starobylý zámek.
Minula jsem chlapeckou kolej, školu, tělocvičnu a nakonec jsem se zastavila u obrovských, dvoukřídlých dveří školní knihovny.
Dveře byly ručně vyřezávané z tmavého dřeva a ozdobeny spoustou kudrlinek a vlnek.
Dalo mi práci je otevřít, ale zvládla jsem to.
Když jsem vešla, ucítila jsem nádhernou vůni starých popraskných knih.
Knihovna měla být původně využívána jako studovna, ale protože tady nikdo nestudoval, byla předělána.
Hned vedle dveří stál pult s počítačem za kterým stála postarší knihovnice se kterou jsem se dobře znala.
"Dobrý den Abigail, nesu vrátit knížky." Zahlaholila jsem vesele, navzdory své náladě.
Jakmile mě kudrnatá, brunetka, mimochodem čtyřicátnice, zahlédla, široce se usmála a v počítači otevřela moji složku.
"Ach ano... Mia, naše věrná čtenářka."
Pousmála jsem se při tom nazvání a přešla k pultu.
Vysypala jsem knihy na hladkou plochu a počkala než knihovnice zdetekuje jejich kód.
Když se na mě usmála a řekla "hotovo", nervózně jsem se rozlehla po vstupní hale a potom jsem se zeptala.
"Je tady někdo?"
"Ne, nikdo tu není." Odpověděla mi s úsměvem.
Uklidněná jsem se vydala hlouběji do knihovny.
Ve dveřích mě však přimrazila věta knihovnice. "Vlastně... Počkej!"
Otočila jsem se na patě a pohlédla do knihovničina obličeje.
"Je tam jeden mladík, málem bych na něj zapomněla, omlouvám se."
Fajn, teď jde o to KDO je ten "mladík".
Vešla jsem do jádra knihovny s jasným cílem, zjistit kdo tady kazí mé plány.
Knihovna je hodně stará, téměř prastará.
Zdi jsou obložené dřevem a parkety ze tmavého dřeva vržou kamkoliv bych šlápla.
Police s knihami jsou vysoké téměř až ke stropu a naplněny převážně starými a naučnými knihami.
Bylo to tu cítit zatuchlinou ale já tu vůni měla ráda.
Šla jsem dál. Za první řadou polic jsou rozmístěná křesla kde se dá číst.
Uviděla jsem toho vetřelce a málem jsem se rozesmála. To je snad osud?
Správně, Marcus. No, pokud se s ním mám takhle často setkávat, budu si na to muset zvyknout.
Seděl v křesle u okna a díval se ven, nevšimla jsem si že by měl nějakou knížku nebo časopis, bylo to dost divný.
Přistoupila jsem k jedné z polic a vytáhla jednu knížku kterou jsem měla rozečtenou už delší dobu.
Usadila jsem se do křesla které bylo úplně nejdál od oken a otevřela knihu na příslušné stránce.
Začetla jsem se.
Po pár minutách mi to ale nedalo a hodila jsem po něm očkem. Měla jsem dokonalý výhled na jeho profil. Lesklé, černé vlasy mu padaly do zářivých očí a úžasně tak kontrastovaly s jeho skoro bílou kůží. Na sobě měl černé džíny a tmavě modré, upnnuté tričko s krátkým rukávem.
Pozorovala jsem ho hodnou chvíli než jsem si uvědomila co dělám, zrudla jsem a opět se začala věnovat textu, ačkoliv jsem vůbec nevnímala děj.
Bylo to divné, měla jsem pocit jako bych se vznášela. Nakonec jsem rezignovaně zaklapla knihu a vydala se zpět na kolej.

Sice jsem se příšerně nudila, ale neměla jsem co dělat. Venku už byla tma a já trčela celý den v mém pokoji. Nemělo cenu volat své kamarádce, protože mi předem oznámila že si hodlá udělat hezký den s Adamem. S nikým jiným jsem se nepřátelila. Mrkla jsem na ciferník budíku. Devět pryč. Fajn, to moc nepovzbudí. Nakonec jsem se rozhodně zvedla z postele a ze skříně jsem vytáhla černé tričko s krátkým rukávem, černou mikinu a tmavě zelené kapsáče.
Oblékla jsem se, vlasy jsem si svázala di culíku a vyrazila ven.
Hodlala jsem jít tam, kde jsem nedávno viděla znamení zakázané magie.
Seběhla jsem schody, prošla okolo kliniky a opatrně se proplížila kolem spícího vrátného. Byl by průšvih kdyby mě chytili. Jakmile jsem vyšla ven, ovanul mě chladný, podzimní vítr. Otřásla jsem se zimou, ale navzdory tomu jsem se vydala za pozemky školy. Což bylo v tuhle noční hodinu nepřípustné.
Když jsem se blížila k onomu místu, byla jsem extrémně opatrná. Po pár metrech tiché chůze jsem zaslechla několik desítek hlasů.
"Tak zatraceně! Musíš se přemoct Deb! Jestli tohle nevyjde, jsme v háji. Rozumíš mi sakra?!"
"Roz-rozumím."
"Fajn! Tak ať se to už neopakuje, a teď dělej, dostaň ho na lopatky!"
Dostala jsem se dostatečně blízko abych viděla co se tam děje.
Holka, jež někdo nazval Deb, se odhodlaně otočila a pohlédla na studenta který stál ani ne několik metrů před ní.
Byl to kluk kterého jsem znala, Matthew, myslím. Vypadal tak, jak jsem ho neznala.
V obličeji měl výsměšný výraz a v roztažených dlaních mu tančily výboje modrého elektrického proudu. Zíral na tu Deb která už svou magii také plně ovládla. Od zápěstí z ramenům byla ověšená zelenými květy a liánami. Měla stejnou magii jako já.
Všude okolo postávaly početné skupiny kluků a holek, myslím že jsem mezi nimi zahlédla i Christie s jejím klukem.
Někde odzadu se ozvalo hlasité zavřísknutí.
"Boj!!!"
V ten moment se na sebe Deb s Mattem vrhli. Matt proti Debbie vyslal výboj silného elektrického proudu a Deb udeřila pravou rukou do země. U Matta ze země vyrazily silné výhonky zelených rostlin které mu obtočily nohy a strhly ho na záda.
Po několika minutách výhonky zase zalezly pod zem. Dav propukl v hlasitý jásot a všeobecné veselí, Deb zřejmě patřila mezi oblíbenkyně protože k ní všichni přišli a gratulovali jí.
Zírala jsem. Rozhodně jsem tedy nečekala něco takového. Možná nějaké zkoušení zakázané magie, ale ne napadání svých spolužáků.
Najednou jsem ztratila rovnováhu a pozadu jsem spadla do napadaného listí. I když jsem dopadla do měkkého, vyrazila jsem si dech. Panebože! Určitě mě slyšeli, jsem mrtvá, pomyslela jsem si.
A opravdu, jakmile jsem znovu nabrala dech, křoví ve kterém jsem byla doteď schovaná, se rozhrnulo a v něm se objevila rozzuřrná tvář nějakého kluka. Zúžené oči se upíraly na mě.
"Lidi! Máte pravdu, máme tu vetřelce, chyťte ji někdo!"
Zavřískl k mému zděšení.
Neohrabaně jsem se začala sbírat ze země když jsem zahlédla někoho jak si přede mě stoupnul.
Tak tohle je můj konec.
Rychle jsem se zvedla a pohlédla neznámému do obličeje.
Zabodl se do mě pár ledově modrých očí.
Byl to Marcus. Zatraceně, jak tohle dělá?!
Zaslechla jsem přibližující se kroky.
"Běž."
Pronesl tvrdě až mi naskočila husí kůže.
"Ale co-"
"Běž."
Řekl znovu a úkosem na mě pohlédl, řekla bych že jsem v jeho očích zahlédla starost, ale ihned jsem to zavrhla.
Ze křoví vyskočili nějací dva studenti. Naposled jsem se na něj podívala a potom jsem se otočila a utíkala, utíkala, utíkala... Tak dlouho dokud jsem neseděla na své posteli a zrychleně neoddechovala.
Najednou mě pohltil strach a panika. Nechápala jsem to, ale měla jsem o Marcuse strach. Co když ho zabijí?
Nemohl se rovnat tolika lidem. Zabili by ho, ne-li něco horšího.
Nevím co, ale něco mě nutilo myslet na to na co jsem právě myslela.
Musím...Musím mu pomoct. Musím se tam vrátit. Je toho tolik co musím...
Musím po něm žádat vysvětlení. Musím to udělat. Musím se vzdát svého dosavadního života. Musím opustit akademii.
Tohle rozhodnutí přišlo tak náhle, že jsem se toho až lekla.
Ale udělám to.
Rozhodnutá jsem se zvedla z postele a vystřelila z koleje.


Konečně jsem se octla na tom samém místě podruhé za půl hodiny.
Skrčila jsem se do toho samého křoví co předtím, a podívala se na nyní již téměř opuštěné místo.
Uprostřed placu stála dřevěná židle a na ní svázaný Marcus. Když jsem ho uviděla, pocítila jsem úzkost.
U židle stál nějaký kluk a hlídal každý pohyb kterého byl Marcus schopen.
Kromě těch dvou tam nikdo nebyl.
"Ty... Řekni mi proč jsi neutekl s ní? Já bych to teda udělal."
Zeptal se ten kluk přidrzle a očekával odpověď která nikdy nepřijde.
Správně. Marcus mlčel. Dalo se to čekat.
"Hmm, tak si klidně mlč. Mně je to fuk. Denise tě chce zítra zabít, ve škole to nějak zaopatříme aby si mysleli že jste se s rodiči odstěhovali, takže na nás podezření rozhodně nepadne."
Vysmál se mu ten floutek a opět čekal nějakou odpověď která tentokrát kupodivu přišla.
"Já nemám rodiče ty idiote."
Kluk chvíli vypadal že praskne, ale pak to jen odmávl.
"No to je jedno, chcípneš tak jako tak."
Marcus neodpověděl.
Ze země jsem sebrala plochý kámen a ještě jeden menší, ten jsem hodila někam dozadu. Jak jsem očekávala, kluk zpozorněl a šel za zvukem. Na to jsem čekala. Potichu jsem se zvedla a co nejopatrněji a nejrychleji jsem přiběhla a zastavila jsem se tesně za klukovými zády a plochým kamenem jsem ho udeřila do spánku.
Myslím že jsem vyvinula dost velkou sílu na to aby omdlel.
Omdlel. Skácel se k zemi jako pytel brambor.
Na nic jsem nečekala a přiběhla k židli na které byl připoutaný Marcus.
"Tys přišla."
Jeho hlas zněl spíš vyrovnaně, než překvapeně.
"Správně."
Vytáhla jsem malý kapesní nůž, a rozřezala jím provazy kterými byl poután. Byla jsem připravená na všechno.
Když provazy spadly, tak konečně dal dohromady nějakou větu a ne jen slovní spojení.
"Neměla jsi se sem vracet, kdyby jich tady bylo víc, mohli by tě zabít. Ale...jsem rád že jsi přišla."
Pousmál se a to mě naprosto vykolejilo. Nikdy se nesmál.
"Musíme zmizet. Z akademie," zničeně jsem si povzdechla. "A možná i z povrchu zemského."
Naprosto klidným hlasem promluvil. "Já vím."
Zůstala jsem na něj šokovaně zírat. "Cože?! Ty to víš?"
"Ano."
Štvalo mě že je pořád tak zatraceně neutrální.
"Fajn...Vzala jsem s sebou nějaké peníze a oblečení. Nejlepší by bylo jít do Philadelphie... mys-myslím..."
Při odříkávání posledních slov věty se mi zadrhl hlas v hrdle, protože jsem si všimla jakým způsobem mě pozoruje.
Rozhodně to nebyl normální způsob.
Polila mě červeň a raději jsem sklopila hlavu aby to nebylo vidět.
Tak fajn, je načase dát si studenou sprchu, nebo provedu něco vážně, vážně nerozumného.
"A-Asi bychom... měli vyrazit."
Přikývl.
A vyrazili jsme.



Počet komentářů: 4

Kapitola 7.

8. října 2011 v 19:55 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

Najednou jsem do něj vrazila




Zírala jsem z okna.
Už zase.
Včera jsem usnula bez nejmenších problémů, a konečně to byla sladká bezesnná noc.
Venku panovalo přítmí, za chvíli mělo svítat.
Měla jsem v plánu oddávat se slunečnímu svitu, ale musela jsem to omezit na pár minut.
Za chvíli měla přijít Andy s nějakým podle jejího, úžasným nápadem který mi prý pomůže se odreagovat.
Slunce začalo pozvolna vycházet.
Nebe se zbarvilo nejprvě do zářivě karmínové, potom do křiklavě oranžové a potom do světlé růžové. Byla to nádhera, dívala jsem se přímo na zářivý kotouč, žádné uhýbání pohledem jako u jiných lidí.
To byla jedna z mála výhod které mají ti kteří ovládají sluneční magii.
Můžemě si tak Slunce prohlédnout do nejmenších detailů. Miluju tenhle pohled.
Z dumání nad sluncem mě vyrušilo tvrdé zabušení na dveře.
"Už jdu!" Vykřikla jsem rozzlobeně a přihnala se k bílým dveřím.
Když jsem je otevřela, lekla jsem se. Stála v nich Andy a ve tváři měla nadšený výraz, to nebylo nikdy dobré znamení.
"Já dostala nápad!!!"
Polekaně jsem mrkla a pak na ni jen vyvalila už tak dost velké zelené oči.
"C-Cože?"
"Já dostala nápad!!!" Zařvala mi podruhé do obličeje.
"No, a jaký?"
"Budeme mít dvojrande! Není to super?!"
"Aha, a s kým budete mít to dvojrande?"
"Já a Adam a s tebou a Jessem!"
"No to je vážně su-Cože?!"
"Myslím že jsi mě slyšela dobře."
"Já... jo, ale to prostě neexistuje, proč bych měla chodit na rande s Jessem když ho ani neznám?"
Byla jsem celkem vykolejená, Jesse patří k elitě, ani by se mi nesnilo že bych měla chodit s klukem z populárních.
Ale Andy si trvala na svém.
"Pojď, bude sranda, musíš jednou konečně vyézt z té tvé ulity."
Dělala na mě psí oči ale mě vrtalo hlavou něco jiného.
"Já nemám žádnou ulitu."
"Máš, pomyslnou, tak půjdeš? Bez tebe si to neužiju."
"Tsss"
Rozhodně jsem věděla že když nepůjdu, tak si ti dva vystačí bohatě sami, jenže mě to tak nějak lákalo, nakonec jsem kývla.
"Tak dobře. Ale musíš mi půjčit něco na sebe, a kamže to vlastně jdeme?"
"Do kina v Philadelphii, budou dávat nějakou romanťárnu, ty jsi úžasná!!!"
O víkendu nám dávají mimořádné propůstky do města, ale je přísně zakázáno používat magii na veřejných místech, jen v případě ohrožení.
Andy nadšeně zavýskla a na malý okamžik zaběhla k sobě do pokoje.
Za chvíli se vrátila s náručí plnou oblečení a toaletní taštičkou plnou šminek, a za sebou vláčela v tašce asi milion voňavek. Protočila jsem oči a dala se do vybírání.

Oblečení vybrala více méně ona, a šminky taky... a vůni taky.
Z několika možností jsme vybraly černé, upnuté šaty na ramínka s všitou podprsenkou, dlouhé asi k začátku kolen a lemováním stříbrnou nití která ve tmě prý nádherně září, kdysi na ně prý Andy použila světelné kouzlo, ovládala
magii vody, světelné kouzlo umí každý druhý na téhle škole.
Potom stříbrné řemínkové boty na vysokém podpatku a černou minikabelku kteou mi předtím půjčila už na tu nepovedenou párty.
Vlasy mi vyčesala do vysokého, volného drdolu z něhož mi vypadávaly zrzavorudé prameny vlasů.
Nalíčila mě jen trošku, malinko tmavě červené rtěnky a černé oční stíny s řasenkou.
Vůně byla v černé lahvičce, takže tekutina byla neidentifikovatelná. Ale příjemně voněla, byla v ní asi vanilka a něco co vonělo jako fialky a hyacint. Bylo to lehké a nepříliš silné.
Potom se vyfikla i Andy, vzala si na sebe odvážnou, modrou, lesklou minisukni, svítivě žluté tílko s hlubokým výstřihem a její oblíbenou bílou mikinu. Vlasy si svázala do vysokého ohonu a nalíčila se o "trošku" víc než já.
Shlédla jsem se ve vysokém zrcadle v maličké koupelně a musela jsem uznat že mi to celkem sluší.
"No, myslím že pro ty kluky zajdu a hned vyrazíme, odpoledne by jsme tam mohli být ne?"
Přikývla jsem na souhlas a posadila se na okraj svojí postele.
Akademie svaté Johany stojí odříznutá od veškeré civilizace, stojí ve skalách v Pensylvánii, sama ani přesně nevím kde to je.
Takže, když se někdo chce dostat do města, třeba nakoupit nějaké oblečení nebo něco jiného, tak se musí připravit na několikahodinovou cestu. Proto moc lidí do Philadelphie nejezdí.
Počítala jsem s tím že nás tam Adam sveze, má totiž auto. Černý Chevrolet Lacetti, nic moc ale alespoň nás to sveze.
Za pár minut mi přišla SMSka.

AHOJKY TAK JSME PRED KOLEJI JESSE SE TE NEMUZE DOCKAT. BUDEME TU ZA PAR MINUT TE TU CEKAME. PA ANDY.

Zakroutila jsem hlavou a vyběhla z pokoje, nezapoměla jsem si klíček od pokoje, mobil a peněženku, snad jsem nic nezapoměla.
Když jsem sbíhala schody, spěšně jsem Andy odepsala:

NEMEJ STRACH UZ LETIM. ABY SE TEN JESSE NAHODOU NEZBLAZNIL. DOUFAM ZE SE V TOM KINE TAKY BUDETE DIVAT NA PLATNO A NE JEN ADAM NA TEBE A TY NA NEJ. M.

Seběhla jsem schody a rozrazila vstupové dveře.
Před kolejí stálo Adamovo auto, Adam, Andy a Jesse.
Jesse byl jeden z populárních kluků tady na škole, samozřejmě, byl sladký, milý, krásný a celkově dokonalý, ale byl tu malý problém... nepřitahoval mě.
Andy zavýskla a rozeběhla se ke mě. Když byla v dostatečné blízkosti, popadla mě za rameno a přitáhla si mě k sobě.
Potom se trochu naklonila a nadšeně mi zašeptala: "Jesse o tobě básnil celou dobu co jsem sem přišla."
Potom se odtáhla.
Pozvedla jsem jedno obočí a pochybovačně jsem namítla: " Jsi tu sotva pár vteřin."
Namísto odpovědi Andy jen protočila oči a táhla mě za ruku k nablýskanému autu.
"Zlato, myslím že můžeme vyrazit." Zašvitořila zamilovaně směrem ka Adamovi a ten na ni mrkl a nastoupil do auta.
Je mi z nich na nic.
Andy zamířila na druhou stranu auta, má sedět na sedadle pro spolujezdce.
Jesse stál kousek od auta a zářivě se na mě zubil.
Měl blonďaté krátké vlasy a hnědé oči, pleť měl opálenou a bez chyby, to jsem taky čekala.
Obešel auto a nastoupil si za Andy.
Přešla jsem k autu, otevřela jsem dveře a bezděky jsem pohlédla na druhou stranu auta.
Před kolejí je silnice, a na druhé straně silnice je ohromná školní zahrada, v ní pár laviček a spoustu kytek.
Před branou do školní zahrady, stál Marcus a opět na mě zíral.
Chvíli se mi vpíjel do očí a nakonec se obrátil a odešel do zahrady.
Zírala jsem na jeho vzdalující se záda a nakonec jsem trošku rozechvěle nastoupila do auta.
Rozjeli jsme se.


Do Philadelphie jsme dojeli před pátou odpolední hodinou.
Autem jsme zajeli až na parkoviště u kina a zaparkovali jsme tam.
Vystoupili jsme a zamířili ke kinu.
Když jsme vešli přivítala nás sympatická paní prodávající lístky.
Koupili jsme čtyři, za Andy platil Adam a za mě Jesse. Potom jsme seběhli schody do promítacího sálu a sedli si na pohodlné dvojsedačky u kterých byl před každou oválný stolek.
Krátce před začátkem filmu k nám přiběhla servírka s otázkou co si dáme.
Já jsem si objednala třešňovo-vanilkový koktejl, Jesse nějaký alkohol, servírka se ho na věk neptala, musela toho mít dneska dost a Jesse taky vypadá daleko starší než ve skutečnosti je.
Andy si objednala chlazený hroznový džus a Adam nealko pivo.
Servírka přikývla a odcupitala někam k baru.
Za chvíli přiběhla zpět s podnosem s nápoji.
Film začal, jmenovalo se to Zpěvavá láska, pitomej název.


Když ten slaďák skončil, Jesse se tvářil nadšeně, Adam rozjařeně a Andy si upravovala rtěnku a nasazovala ramínko.
Celý film o plátno pohledem ani nezavadila, ostatně Adam taky ne. A proč? Protože na sobě po celých dvaasto minut byli nalepení.
Já jsem film vůbec nevnímala. Celou dobu jsem myslela na Marcuse. Jak je možné že ho pořád potkávám, minulý rok jsem ho viděla sotva dvakrát, a najednou, asi padesátkrát za jeden týden?
Taky mi vrtalo hlavou, co dělal tak brzo ráno před kolejí, to by měl správně ještě spát! Vždyť bylo sotva pět.
Nebo to jak si mě prohlížel v tom okně, když si na to vzpomenu, rudnu a ještě teď cítím jeho pohled.
Taky na tom večírku, co by tam proboha člověk jako on dělal?!
Zavrtěla jsem hlavou abych zahnala dotěrné otázky a myšlenky. Marně.
Když jsme vyšli ven, slunce už pomalu zapadalo, výborně, takže do školy přijedeme asi tak nad ránem.
Nastoupili jsme do auta a jeli.


Probudilo mě zastavení
Pomalu jsem rozlepila oči abych zjistila že je stále tma a my stojíme před akademií.
Rozespale jsem vystoupila a opřela se o auto.
Ostatní už byli venku.
Když mě Andy uviděla, usmála se na mě, vzala Adama za ruku a se slovy "Dneska to bylo fajn, někdy si to zopakujem. Pa." ho táhla ke koleji.
Zůstali jsme s Jessem sami na školním parkovišti.
"No... asi bych měla jít."
Řekla jsem rozpačitě a aniž bych čekala až se Jesse uvolí, vykročila jsem směrem ke koleji, jako před chvílií Andy s Adamem, ale my nejsme Andy s Adamem.
Po chviličce mě Jesse doběhl se slovy já tě doprovodím.
Když jsme přišli k chlapeckým kolejím, opřela jsem se o kamennou zídku která je obklopuje a rozpačitě jsem se usmála na Jesse.
"No... tady se asi naše cesty rozcházejí."
"Ale vůbec ne."
Blýskl Jesse svým chrupem a zničehonic se mě pokusil políbit.
Vykulila jsem oči a nemotorně jsem ho do sebe odstrčila.
"Jessi, tohle-tohle ne!"
"Proč ne, užili jsme si to nebo ne?"
Chtěla jsem mu po pravdě odpovědět že ne, že mám plnou hlavu jinýho kluka, ale ne v tom smyslu v jakým by si to domyslel, ale pak jsem jen zakroutila hlavou a namítla: "Jo, to jo, ale já tě vnímám jen jako kamaráda, nechci s tebou chodit."
Což byla pravda, ale Jesse vypadal jakoby to vůbec nebral na vědomí. Podle toho se taky choval.
"Nedělej fóry, vím že mě chceš."
S těmito slovy mě doslova přimáčkl ke kamené zídce a nalehl na mě skoro plnou vahou těla.
Začal mě opět líbat, a mé pokusy o odstrčení na něj neúčinkovaly.
Když mi začal vyhrnovat spodní lem šatů, bylo toho dost.
Tohle teda ne! Řekla jsem si v duchu a...
Plesk!!!
Dala jsem Jesseovi takovou facku až ode mě dostatečně odstoupil a udiveně si držel ruku na červené tváři, na které se dokonale obtiskl otisk mé dlaně.
Nechtěně jsem pocítila jistý druh satisfakce, čili zadostiučinění.
Nečekala jsem až se probere z prvotního šoku a rozeběhla jsem se k dívčí koleji.
Když jsem zahnula za roh, do něčeho jsem tvrdě narazila.
Poplašeně jsem zvedla hlavu abych se zase ztratila v těch ledových očích.
Ano, hádáte správně.
Právě jsem to v plné rychlosti napálila do Marcuse Taylora. To je naprosto brilantní.
Shlížel na mě shora tím svým pohledem co pálí na kůži.
"Ehm..." Pronesla jsem inteligentně.
Až teď jsem si uvědomila že jsem stále přitisknutá k jeho širokému hrudníku.
Rychle jsem se odtáhla, jako bych se spálila.
No, já jsem se zatím nespálila, ten kdo tu něco pálí byl totiž on.
Protože mě právě pálil pohledem.
Ach jo.
Zase to prohlížení. Sjel mě od hlavy až k patě.
"Ehm... Ahoj...?"
Někdy sama žasnu nad svou opravdu "nadměrnou" inteligencí.
Žádná odpověď, ostatně, ani jsem se nedivila, nikdy jsem ho neslyšela mluvit, ani na hodinách.
Najednou jsem někde za sebou uslyšela kroky. Ne že bych je nějak moc vnímala, teď jsem vnímala jen jeho oči a...
"Ty!"
Rychle jsem se otočila abych za sebou spatřila Jesse. Já věděla že to nenechá jen tak.
Mířil na mě prst a z očí mu čišela arogance a čistá zlost.
"Ty... Ty jsi mi dala facku! Já se s tebou chtěl vyspat a ty jsi mi dala facku!!!" Dobrý postřeh.
Řval na celé kolo takže to Marcus nemohl neslyšet. Výborně, další antiplus pro mě.
S obavami jsem se na Marcuse ohlédla.
Obličejem se mu mihlo něco, co mohlo být považováno za náznak pobavení, nebo taky ne.
Každopádně to zmizelo rychleji než jsem stačila rozpoznat co to bylo.
Když si jmenovaného všiml Jesse, tak se začal nějak podezřele ošívat a uhýbal pohledem.
"No...Já...Já bych m-měl asi...jít."
S těmito slovy vycouval z předzahrádky dívčích kolejí.
Opět jsem se otočila k Marcusovi který znenádání promluvil.
"Potřebuješ doprovodit?"
No... bylo to spíš konstatování než otázka, ale i tak jsem byla nadšená že se mnou konečně promluvil.
Měl hluboký, drsný hlas.
Málem mi spodní čelist spadla ke kolenům, ale ovládla jsem se.
"Já...ehm, no... Já..."
Skvělé vážně skvělé, to si rovnou můžu na čelo napsat "NĚMÁ, NEMLUVIT NEBEZPEČÍ KOKTÁNÍ".
Jsem hrozná.
Radši jsem zahodila veškeré průpovídky a naprosto normálně jsem přikývla.
Potom jsme společně vyrazili ke dveřím.

Když jsme stáli u mých dveří a já měla v rukou klíčky a odemykala jsem, modlila jsem se aby mi nevypadly z rukou, tak jsem se klepala.
Marcus mému počínání pohlížel zpoza mých zad. To mě znervózňovalo ještě víc.
Konečně! Málem jsem vykřikla.
Otevřela jsem dveře a pak jsem se v nich otočila na Marcuse.
"Já... no, nechceš jít dál?"
Plácla jsem tu největší kravinu jakou jsem jen mohla. Jen jsem se modlila aby neviděl jak jsem zrudla.
"Ne, díky, měl bych jít."
"Já...um, dobře...Ahoj..."
Potom se obrátil čelem vzad a odešel.
Vstoupila jsem do pokoje a zabouchla jsem za sebou.
Se zaúpěním jsem se svezla podél dveří a zavřela oči.
Promnula jsem si spánky a potom i oční víčka, čert vem že si rozmažu stíny.
Potom mě něco napadlo.
Rychle jsem se zvedla a přeběhla k oknu.
Venku sice panovala tma, ale i tak jsem viděla postavu vzdalující se od kolejí.
Sakra!
Jakoby ten pohled snad čekal, obrátil se Marcus a pohlédl do mého okna.
Nepokrytě jsem na něj zírala, už nemělo smysl se pořád schovávat.
Po chvíli jsem od okna ustoupila, svlékla jsem si šaty, sundala boty a ve spodním prádle jsem si lehla do postele.
Než jsem zhasnula lampičku, ještě jsem si vyndala z vlasů stříbrnou sponu.
Pak jsem usnula...


Počet komentářů: 6

Kapitola 6.

6. října 2011 v 21:05 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

To pití bylo překvapivě dobré




Víkend. Konečně víkend.
Trápení se školou a problémy s učiteli zmizí alespoň na ty dva dny.
S lehkým úsměvem jsem ráno vstala protentokrát ne na znamení budíku, půl osmé. Nevím jak to dělám, ale i když je víkend, nevstávám ve dvanáct jako jiní.
Vstala jsem z postele a vydala se k šatníku.
Hlavou mi sice vrtaly myšlenky na události včerejška, ale teď jsem se tím nechtěla zabývat.
Najednou jsem se zastavila, měla jsem pocit jako bych něco slyšela. Různé hlasy, šeptání a výkřiky. Před očima se mi zatmělo a já jsem stála na místě jako přimražená.
Hned nato mě přepadla příšerná bolest břicha a podivný tlak na hrudníku.
Chytila jsem se za břicho a klekla si. Byla to příšerná bolest.
Najednou jsem už neviděla nic...

Probrala jsem se v bílé místnosti. Hned jak jsem rozlepila oči mě do nosu praštila nepříjemná vůně nemocnice. Jsem na klinice.
"Koukni, už se probrala, nemusíš mít strach." Byl to příjemný hlas naší lékařky, doktorky Tylerové.
Zmateně jsem se pokusila zvednout ale zabránilo mi v tom bolestivé píchnutí v lokti.
Opět jsem se natáhla a z úst mi vyjelo syknutí, nejsem ráda když jsem bezmocná.
Vzápětí jsem uslyšela rychlé kroky směrem k lůžku na kterém jsem byla "připoutaná".
"Mio! Jsi v pořádku, sakra co jsi dělala?!" Byl so starostlivý, ale také naštvaný hlas mojí najlepší kamarádky Andy.
Pokusila jsem se znovu zvednout, tentokrát jen na jednom lokti.
Povedlo se mi to, ale s obtížemi.
Andy stála hned u postele a starosltivě na mě shlížela.
Pokrčila jsem rameny a posadila se.
Andy o krok ustoupila a mě došlo že dělá místo pro doktorku Tylerovou.
Fajn, teď mě čeká diagnóza blázen, bomba.
Místo toho mi doktorka položila na čelo chladnou ruku a řekla že nemám horečku.
"Povězte mi Mio, co se vám vlastně stalo? To jste omdlela jen tak?" Nechtělo se mi jí vyprávět o těch hlasech, myslela by si že blouzním, tak jsem jí jen řekla že mě začala bolet hlava, a potom i břicho.
Potom jsem omdlela.
"Hmm..." Doktorka si dělala poznámky do svého miniaturního bločku, právě teď jsem toužila po tom, abych jí ho mohla vytrhnout z ruky a podívat se co o mě píše.
Teprve teď jsem si všimla že na lůžku ležím tak jak jsem vykročila z postele, rozcuchaná a v bílém spodním prádle.
Zmateně jsem se začala zakrývat, přece jen, klinika má skleněné zdi, ale když mě doktorka ujistila že tady nikdo není, nachala jsem obě ruce pomalu skouznout podél boků.
Doktorka mi řekla že mě pustí, ale že musím být opatrná. Bylo mi to jedno, právě teď mě zajímalo jen to, abych byla ve svém pokoji a mohla se ponořit do nějaké knížky.
Andy odešla po doktorčině ujištění že mi nic není. Doktorka mi půjčila nemocniční župan a já jsem se vydala na kolej.
Vystoupala jsem schody nahoru, klinika je v přízemí kolejí, a otevřela jsem dveře.
První co upoutalo mou pozornost byl kousek papíru který ležel na posteli.
Sebrala jsem papírek a přečetla si víc než divný nápis co na něm byl velmi úhledně napsán.
"Nechoď do snů..."
Nechápala jsem to, vůbec jsem to nechápala. Potom jsem jen zakroutila hlavou a hodila papírek, teď už zmuchlaný, do koše vedle stolu.
Plácla jsem sebou na postel a unaveně jsem zavřela oči.
Po chvíli jsem je otevřela a přečetla si diagnózu doktorky Tylerové.

Bolest hlavy, břicha a nevolnost. Týden omluvena ze školy.
Dr. Tylerová.

Bezva, to je hrůza! Takhle mi známky půjdou dolů, to je to poslední co jsem potřebovala.Protočila jsem oči a mrkla jsem na budík. Půl jedné.
No to je ještě lepší. Povzdechla jsem a obrátila jsem budík ciferníkem dolů.
Zavřela jsem oči a pokusila jsem se usnout.

Opět.
Probudilo mě, teda neprobudilo, zlatavé, perleťově zářivé světlo.
Otráveně jsem otevřela oči a zvedla jsem se ze zlatě dlážděné země. Tentokrát to bylo jiné. Chci říct, byla jsem ve stejně zlaté ulici v mém starém městě.
Na sobě jsem ale tentokrát neměla to co předtím, měla jsem na sobě dlouhé bílé šaty se zvonovými rukávy a zlatým lemováním, vlasy jsem měla rozpuštěné.
Rozhlédla jsem se kolem a všechno uviděla. Musím přiznat že to co jsem viděla, se mi líbilo.
Všude stály stojany s oblečením a na každém kousku stálo "Pro naši Miu".
Okolo stojanů stály různé postavy.
Všechny jsem je znala. Byla tam Christie, Mason, Stewart a Janie, a taky další populární z naší školy.
Když jsem se k nim přibllížila, všichni ke mě zvedli usměvavé tváře a jeden přes druhého na mě začali pokřikovat.
Slyšela jsem něco jako... "Ahoj zlato, jak jsi se měla Miinko?" A jiné přátelské věty.¨
Nestačila jsem se divit že zrovna oni se se mnou baví jako s jejich kamarádkou, ze začátku se mi do toho nechtělo, ale později jsem s nimi zavedla rozhovor.
Netušila jsem že Mazie může být tak vtipná, taky mě překvapil humor kterým oplýval Jesse.
Zkrátka a dobře, jsem se s nimi zpřátelila, věděla jsem že je to jen sen, ale ve snu si to přece užít můžu, v tom mi nic nebrání, nebo ano?
Opět jsem zaregistrovala tu vůni, tu zvláštně sladkou vůni před kterou mě má vzdálená část mozku nějak varovala.
Jenže teď jsem to moc nevnímala, byla jsem příliš zabraná do rozhovoru s mými "přáteli".
Netrvalo to moc dlouho a už jsem si zkoušela všechno oblečení na stojanech a nezávazně jsem se bavila.
Tohle bylo vše o čem jsem kdy na téhle škole snila.
Zanedlouho se ke mě přitočil nějaký kluk s tácem plným zakulacených sklenic plných červené tekutiny kterou mi nabízel v minulém snu bratr.
Nenapadlo mě nic zlého a tak jsem do sebe ten drink kopla. S překvapením jsem zjistila že chutná ještě lépe než ten od bratra. Když se ke mě tedy ten kluk přichomýtl znova, s radostí jsem si vzala další.
Strávila jsem tam spustu času když jsem ten stín uviděla znovu.
Byl černočerný a mihotyvě matný, stejně jako předtím, a stejně jako předtím stál stranou od všeho dění, jen mě tak pozoroval, sice jsem neviděla jeho oči, ale cítila jsem ten pohled na kůži.
Opět jsem v něm začala rozpoznávat nějakou postavu.
Zaměřila jsem se na ten stín a...
Probudila jsem se.

Už toho mám dost, proč ten sen vždycky skončí když začínám stín rozpoznávat?!
Zuřivě jsem vstala a přešla k oknu.
Venku panovala neprostupná noční modř. Na nebi zářily miliony hvězd a obrovský úplněk.
Otevřela jsem okno a vyhlédla ven.
To co jsem uviděla mě překvapilo. Někde dál, za školou a za kolejí vyšlehl modrý blesk vytvořený z vody a menší větrný vír.
Áááh, někdo tu zkouší zakázanou magii.
Nepřičítala jsem tomu nějak velkou důležitost a okno jsem zase zavřela.
Zklamaně jsem přešla zase k posteli, lehla jsem si a pokusila jsem se znovu usnout, snad nepřijdou žádné další zlé sny.


Počet komentářů: 3

Kapitola 5.

5. října 2011 v 20:58 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

Myslela by si že jsem blázen




Když jsem si stínu konečně všimla, vyděšeně jsem nadskočila a ucouvla.
Přesně jak jsem tušila, stín nebyl obyčejný. Jakmile jsem couvla, stín se "přenesl" těsně přede mě a já jsem měla pocit jako bych, jasně je to blbost, cítila jak dýchá.
Ve stínu jsem začala poznávat nějakou... postavu, nějakého člověka... ale neviděla jsem ho dost dobře, bylo to hrozně rozmazané a matné, skoro jako rozčeřený vodní odraz.Přesně jako v tom snu.
Vzápětí jsem jen uviděla matný pohyb, ucítila tupou ránu a pak nic než černotu, objaly mě temnoty mdlob...

Ráno mě probudil cinkající budík. Ležela jsem na posteli, ani jsem nevěděla jak jsem se tam dostala. Po paměti jsem hrabala na nočním stolku než jsem nenašla vypínač protivného budíku.
Jakmile řezavý zvuk utichl, pískání v mých uších přestalo.
Vystartovala jsem z postele. Svět okolo mě se najednou začal rozmazávat. Stejně rychle jako jsem z postele vystřelila, jsem si na ni zase sedla a promnula si čelo.
Fajn. Tak si to teda shrneme. Nemůžu usnout, potom divně živý sen, podezřelý stín, mdloby a rozmazaný svět. Kdyby to někdo vyprávěl mě, patrně bych si myslela že si to někde přečetl.
Ale teď se to stalo mě. To je něco jiného. Úplně jiného.
Vážně to bylo divné, ale teď jsem fakt neměla čas nad tím hloubat. Rychle jsem udělala každodenní hygienu, hodila jsem na sebe zvonové džíny a fialové tričko s výstřihem do véčka.
Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, nerada nosím culíky.
Hodila jsem si tašku přes rameno a vykráčela jsem z kolejí směrem ke škole.

Šla jsem chodbou a zírala na kus papíru který jsem žmoulala v ruce. Rozvrh na každý den, my jsme měli na téhle akademii výhodu, každý den stejné hodiny, aspoň něco.

1.Hodina-Rozpoznávání magických rostlin
2.Hodina-Ovládání živlů
3.Hodina-Nauka o magických bytostech
4.Hodina-Práce v terénu
5.Hodina-Výroba lektvarů
Oběd
6.Hodina-Zpracovávání kouzel
7.Hodina-Transformace
8.Hodina-Obranná magie
9.Hodina-Cvičení se zbraněmi

Bezva, vážně bezva. Jediné tři předměty které mám celkem ráda jsou práce v terénu, obranná magie a cvičení se zbraněmi.
Celej tenhle rozvrh byl naplánovaný tou hroznou ředitelkou Simonovou, jo, ta to s náma uměla.
V hodině obranné magie jsme se učili útočná kouzla, to kdyby nás něco vážně ohrozilo, ale bylo přísně zakázáno "trénovat" na našich spolužácích.
V práci v terénu jsme si vyzkoušeli naše schopnosti, byl to hlavní faktor který ovlivňoval konečnou známku, byla jsem v tom dobrá. Vždycky jsme se seřadili venku a každému studentovi přidělili studenta z nižšího ročníku, kterého jsme měli chránit. Potom jsme se měli rozeběhnout a najít někde v lese orientační značku.
Během jejího hledání na nás učitelé pořádali strojené útoky a my jsme je měli odrážet kouzly které umíme.
Když úspěšně porazíme naše učitele a našim svěřencům se nic nestane, dostaneme dobrou známku. Vážně mě to bavilo.
A cvičení se zbraněmi se dělilo. K dispozici byly čtyři možnosti.
Dýky, meče, luky a pistole. Pro ty první tři byla společná cvičná místnost a pro střelné zbraně byla postavena střelnice.
Já jsem se specializovala na dýky a pistoli, přišlo mi to nejbezpečnější.
A taky jsem v tom vynikala. Aby ne, nahromaděnou agresivitu jsem si vybíjela právě na střelnici, cvičných panácích nebo při strojeném souboji se spolužáky.
Zamířila jsem ke dveřím učebny C, rozpoznávání magických rostlin s profesorkou Deanovou, ta byla ještě v pohodě.
Hodinu jsem ještě přežila, nemohla jsem se dočkat až nastane doba mých oblíbených hodin.
Nastala další hodina.
Ovládání živlů.
Celkem mě to bavilo, ale taková přebornice v tom zase nejsem. Studenti se učí ovládat jednotlivé živly, i když se každý z nich specializuje na jinou magii.
Já mám například magii sluneční. A v živlech zase zemskou. Znamená to že když kouzlím, využívám energii slunce a země, je to celkem fajn ovládat pohyb stromů a nebo zasáhnout nepřítele slunečním bleskem.
Když jsem se konečně setkala s Andy, něco jsem si uvědomila.
Zoufale jsem jí chtěla říct o tom stínu a snu... ale nemohla jsem, prostě jsem nemohla.
Určitě by si myslela že se mi to jenom zdálo, nebo hůř, myslela by si že jsem blázen. Sakra! Chci jí to říct, tak zoufale chci, ale nemůžu, už proto že je to má nejlepší kamarádka.
Protože potom by se tížila myšlenkami na mě. Na to ji znám až příliš dobře.
Tak jsem radši mlčela, hromadila jsem v sobě vztek na sebe samou, a to bylo dobře. Znamenalo to totiž že si v práci v terénu povedu dobře, totéž ve cvičení se zbraněmi.
Vydechla jsem, uvolněním a úlevou. Aspoň něco se mi z toho vzteku bude hodit.
Zapoměla jsem na své obavy a sebejistě jsem šla na další hodinu.

Jak jsem předpokládala, v hodině terénního cvičení jsem dostala jedničku, totéž ve cviku se zbraní.
Večer jsem se zamkla na pokoji, převlékla jsem se a padla vyčerpáním na postel. Měla jsem na sobě jen spodní prádlo a tak jsem se šíleně vyděsila že mě někdo sleduje když jsem opět zahlédla stín.
Díkybohu, tenhle byl "obyčejný".
Opět jsem nechala poklesnout hlavu na měkký polštář.
Okno bylo zavřené, bylo mi hrozně horko. S nechutí jsem se zvedla z postele a přešla k oknu. Vyhlédla jsem ven.
Zapadalo slunce, byla to nádhera.
Chvilku jsem tam jen tak stála než jsem konečně otevřela okno.
Pocítila jsem příjemný závan chladu na bílé kůži a zavřela jsem oči. Znovu jsem vyhlédla z okna.
Před kolejí stály tři lavičky, na jedné z nich seděl on. Marcus. Navím jak jsem to dělala ale měla jsem na něj poslední dobou štěstí.
Seděl zády ke mě a tak mi nic nebránilo v tom abych se kochala výhledem na jeho široká ramena.
Najednou jsem ztuhla a po kůži mi proběhlo jemné mrazení. Přičítala jsem to chladnu, ale pak jsem si všimla z čeho to bylo. Marcus na mě teď upíral své ledově modré oči.
Chvilku jsem na něj zírala a potom, jako bych si teprve teď všimla že mě pozoruje, úplně bezostyšně, jak polonahá stojím u otevřeného okna, jsem vylekaně uskočila.
Zírala jsem do okna, nemohla jsem uvěřit co se právě teď stalo.
Vždyť jsem věděla že se na mě dívá, rpč jsem neucukla dřív?! To to je jedno.
Zmateně jsem se natáhla na postel a za pár minut jsem usnula.
Díkybohu...

Počet komentářů: 4

Kapitola 4.

3. října 2011 v 15:31 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

Mihl se tam stín


Lehla jsem si na tvrdou postel a zavřela oči. Asi půl hodiny jsem se tam převalovala, nemohla jsem usnout. Štvalo mě to, přímo mě to rozžhavilo doběla.
Celý den jsem ve stresu, ten mizený večírek stál za nic, udělala jsem si fůru trapasů a ve škole o mě kolují nepravdivé drby, proč teď sakra nemůžu usnout?!
Jo, přesně takhle jsem v duchu nadávala.
Nakonec jsem přece jen usnula, tvrdě jsem usnula...

Vzbudila jsem se... Ne! Nevzbudila! Nebo ano? Já sakra nevím. Vypadalo to jako bych se probudila, ale... Vše se mi zdálo jakoby rozostřené. A pak mi něco došlo. Nejsem ve svém pokoji na koleji.
Byla jsem... Mezi nějakými honosnými domy, všud byo plno světla, zlatavého a jaksi třpytivého světla, málem jsm oslepla.
Já... poznávala jsem to místo. Byl to můj minulý domov v mém minulém městě. Ale všechno, naprosto všechno bylo hrozně čisté a krásně naaranžované a upravené. Nestačila jsem se divit.
Najednou se asi metr přede mnou doslova zjevili mí rodiče a bratr Chad. Lekla jsem se. Od té doby co jsem nastoupila na akademii jsem je neviděla, ani mi neposlali dopis.
Celé tohle mi nedávalo žádný smysl.
Má rodina... Oni všichni byli oblečení v bílém. Máma, Rose, na sobě měla dlouhé, bílé rozevláté šaty a rozpuštěné vlasy.
Další věc co mi nedávala smysl, máma si vlasy vždycky pečlivě upravovala.
Táta na sobě měl bílý smoking i kalhoty a brácha to samé.
Byla jsem z toho vedle. Byla jsem strašně zmatená a dokonale rozladěná. Na sobě jsem měla to samé v čem jsem šla spát.
Má rodina se ke mě najednou přiblížila. Teprve teď jsem si všimla že jim na tváři sedí spokojené úsměvy, působili na mě jako kdyby byli zfetovaní, vypadali přesně tak, jako když s nimi mluvila má třídní, ta která mě odvedla na akademii.
Dokonce i Chad se usíval, celkem neobvyklý jev.
Zírala jsem na ně s otevřenou pusou.
Najednou jsem zaregistrovala zvláštní vůni, něco se směsí vanilky, jahod a... cukrové vaty. Vonělo to opojně, ale někde vzadu v hlavě se mi ta vůně příčila, něco mi říkalo že se odtud musím okamžitě dostat. Ale jak?
"Má drahá." Oslovil mě můj otec. Tohle bylo poprvé co mi řekl má drahá. Vykolejilo mě to.
"Tolik jsi nám chyběla, moc se nám po tobě stýskalo." Pravila medovým hlasem matka. Něco mi tu šeredně nesedělo.
Vtom mi to došlo. Tohle je sen! Tohle je jenom sen, děje se to jen v mé hlavě! Ze srdce mi spadl obrovský balvan.
"Sestřičko. Nedáš si něco k pití?" Málem jsem vyprskla smíchy. Ten sladký, táhnoucí se hlas patřil mému bratrovi. Ze zadržování smíchu mi začaly slzet oči.
Než jsem se stihla vzpamatovat přicupitala ke mě máma a se slovy : "No tak, děvče, přece by jsi neplakala." mi otřela koutek oka. Ten starostlivý mateřský tón mi začal lézt krkem.
Bylo to zvláštní, většinou když se mi zdály sny, jsem je nemohla nijak ovlivnit, ale tohle bylo jiné, takové... živé. Bylo to jakoby se to skutečně dělo, jen malinko rozostřené.
Pozorně jsem se rozhlédla po okolí.
Najednou se přímo vedle mě objevil dlouhý stůl plný jídla a pití, a okolo něj stály čtyři židle.
Otec mi galantně odsunul nejbližší židli a přívětivě se usmál. "Prosím, slečno."
Strnule a trochu mátožně jsem se posadila a zírala jsem na stůl.
Spoustu z těch jídel jsem ani neznala, natož abych je někdy jedla.
Stůl byl prostřen třpytivým, zlatým ubrusem který nebyl tak úplně hmatatelný, spí něco jako jemný závoj co ho pokrýval.
Talíře byly zlaté a poháry, jo, opravdu poháry, byly stříbrné.
"Sestřičko, dáš si něco k pití?" Zopakoval svou otázku Chad jako nějaký robot a nepřestal se zfetovaně usmívat. No, u něj by mě drogy nijak nepřkvapily.
Bratr mi nalil nějakou červenou tekutinu, ale nebylo to víno, a kupodivu ani žádná nechutná břečka.
Opatrně jsem se napila a zjistila že je to vlastně dobré.
Chutnalo to jako... třešňový nápoj s hořkou příchutí. Po druhé sklenici se mi všechni zdálo rozostřenější než předtím, ale nevnímala jsem to tak intenzivně.
Najednou jsem zjistila že se směju nějakému žvástu co z pusy vypustil můj snový otec.
Zděšeně jsem se zvedla ze židle a hned jsem si zas sedla protože se mi neskutečně zamotala hlava. Promnula jsm si spánky a čelo.
"Zlatíčko, není ti nic?" Zeptala se mě zase máma s tou její otravnou mateřskou starostlivostí.
Když jsem zaregistrovala že se ke mě blíží a natahuje ruku k mým vlasům, zaječela jsem na celé kolo: "Nech mě na pokoji! Vypadni odtud!"
Přístup k mým vlasům měla jen Andy, a i u toho jsem se cítila nesvá, neměla jsem ráda když mi na vlasy sahal někdo jiný.
Opět jsem se pokusila zvednout a tentokrát se mi to i povedlo.
Otočila jsem se směrem ke třpytivým domům a zaregistrovala jsem pohyb.
U zdi nějakého domu se mihl stín. Pokusila jsem se zaostřit. Neúspěšně. U té zlaté, třpytivé a nablýskané zdi domu stála vysoká postava v černém. Ale nemohla jsem poznat o koho jde.
Všechno se tu lesklo až z toho oči přecházely, a já jsem se nemohla soustředit na jedno místo.
Přiblížila jsem se k té postavě, ve snaze rozpoznat kdo to je.
Ještě kousíček... a budu na něj vidět... ještě kousek...


Probudila jsem se. Byla jsem úplně zpocená. Noční košile by se dala ždímat. Rozechvěle jsem sáhla po vypínači lampy a udýchaná jsem se vydala převléct.
Když jsem šla ke skříni, lekla jsem se každého stínu který jsem uviděla. Ale... ve svém spěchu jsem si nevšimla toho nejčernějšího, a nejděsivějšího...

Počet komentářů: 5

Kapitola 3.

2. října 2011 v 20:15 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

Nemůžou poslouchat něco normálního?



Stála jsem tam a zírala na oblečení na posteli. V životě jsem na sobě něco takového neměla. Nejvyzývavější co jsem měla v šatníku, byly tmavě modré roury a světle růžové tílko s kulatým výstřihem.
Hodila jsem pohledem k Andy a spatřila na její tváři vítězoslavný úsměv. "Ne, prostě ne, tohle si na sebe nikdy nevezmu."
Slůvko nikdy jsem dostatečně zvýraznila, ale asi to stejně nemělo žádný význam protože po čtvrthodince jsem stála před zrcadlem narvaná do toho módního výstřelku.
Vedle mě stála Andy a vítězně se zubila na můj odraz v zrcadle, zřejmě jí nevadily moje rozporuplné pocity, proč by jí taky měly vadit že? Zběsile jsem kroutila hlavou ze strany na stranu a v obličeji jsem musela mít zřejmě hodně vyděšený výraz když se na mě po chvíli soucitně podívala i Andy.
" Já si to na sebe nevezmu." Trvala jsem tvrdohlavě ma svém. Andy jen lhostejně pokrčila rameny.
"Pozdě, už sis to na sebe vzala." Touhle větou mě naštvala. "Vůbec, čí jsou ty boty a tričko?"
Opět to lhostejné pohození rameny. "Moje."
Už teď jsem slyšela Christie a jejího kluka jak mě pomlouvají že si musím půjčovat oblečení.
Ale... Když jsem se v zrcadle pozorně prohlédla, musela jsem uznat že mi to sluší.
Andy mi vlasy upravila naprosto jednoduše. Rozčesala pocuchaná místa a jednotlivé prameny mi sepnula třpytivými pírky. Lehce mě nalíčila a na tváře nanesla bělahé třpytky které ještě zesvětlily mou už tak dost bílou pleť.
Když jsem si zachovávala netečný výraz tak spráskla ruce a začala mě přemlouvat medovým hlasem.
"No tak, přece mi tohle neuděláš. Jestli tam nebudeš i ty tak si to vůbec neužiju." Dělala na mě psí oči.
Chvilku jsem jí tam pozorovala.
Samozřejmě že jsem věděla že celý večer bude nalepená na Adamovi, ale přesto mi to nedalo a podvolila jsem se jejímu přání.Nadšeně zavýskla a běžela mi pro mikinu a minikabelku kterou mi taky půjčila.


V závěsu za Andy jsem vstoupila do prostorné společenské místnosti. Většina večírků nebo setkání se pořádala právě tady. Momentálně byly po zdech a po podlaze poházené konfety nebo barevné papírové řetězy.
U protější zdi byly k sobě přiražené dva stoly s občerstvením a zbytek prostoru sloužíl jako teneční parket. Sem tam stálo nějaké odsunuté křeslo či pohovka a nalevo od vchodu byla obrovská hi-fi věž se zásobou cédéček.
"Počkej chvilku tady." Oznámila mi Andy podle ní zcela samozřejmou věc a někam odběhla.
Za chvilku se vrátila se dvěma malými, plastovými kelímky naplněnými nějakou průzračně modrou tekutinou.
Zatímco Andy se nezávazně napila, já jsem zvědavě přičichla k obsahu.
Okamžitě se mi obrátil žaludek. Vodka.
Znechuceně jsem kelímek oddálila od mého obličeje a pohlédla na Andy která bezostyšně popíjela. Bylo to nezákonné, ale jí to zjevně bylo jedno. Mě teda ne.
Asi po půl hodince mi Andy oznámila že se jde podívat někam dozadu. Bylo mi už předem jasné kam jde, když jsem sledovala její pohled. Pohled který čirou náhodou spočíval na hnědovlasém, vysokém klukovi se zelenýma očima a dokonalými rysy. Adam.
Po chvilce, když jsem přejela celou místnost pohledem, jsem je uviděla na nějaké pohovce jak se líbají a plazí se po sobě jako nějaký břečťan.
Zklamaně jsem vydechla a posadila se na nejbližší hnědé křeslo.
Z nástěnných reproduktorů se ozývala odporná diskofilní mělodie bez jediného náznaku zpěvu.V téhle odporné hudbě se na tanečním parketu svíjelo asi patnáct postav, ně že bych to počítala. Copak nemůžou poslouchat něco aspoň trošku normálního? Zjevně ne.
Předklonila jsem se a lokty si opřela o odhalená kolena.
V rukou jsem svírala onen bílý kelímek plný pochybného alkoholu. Zírala jsem do křišťálové tekutiny jako hypnotizovaná a skoro nevnímala okolní hudbu ani postavy.
Naklonila jsem se ještě trošku dopředu až mi do obličeje napadaly vlasy. Měla jsem pocit že se mi okolo obličeje rozprostřely ohnivé plameny.
Znechuceně jsem se ještě jednou rozhlédla po místnosti.
Tenhle mejdan byl naprostý propadák, nebyla jsem na mnoha, ale na pár ano a byla jsem si jistá že byly tak šestkrát lepší než tenhle.
Najednou moje oči zaregistrovaly něco nového. U pravé zdi se skrýval ve tmě ten povědomý stín.
Marcus. Už zase.
Na sobě měl černé upnuté tričko s dlouhým rukávem a výstřihem do véčka, seprané džíny a okolo zápěstí měl omotaný stříbrný řetízek.
Černé vlasy měl jakoby pocuchané a trčely mu do všech stran. A jeho oči... Jeho oči byly křišťálově modré jako voda v ohromné propasti, jíž také jeho oči byly.
Měl ostře řezané rysy a celkově působil jaksi... nepřístupně, a chladně. Vždycky byl takový, jediné co jsem o něm věděla bylo že ovládal elementární magii, to jako oheň, voda atd.
Věděla jsem že je to neslušné, ale s neskonalým údivem jsem mu zírala přímo do těch nádherných očí. Řekla jsem nádherných? Ano, jeho oči byly opravdu nádherné.
Jenže nejhorší na tom bylo, že on se na mě díval taky. Když jsem si to uvědomila, vrátila jsem pozornost kelímku s vodkou a zrudla jsem až po kořínky vlasů.
Dalších pět minut jsem věnovala prozkoumáváním čiré tekutiny, do nejmenších detailů.
Když jsem se ostýchavě ohlédla k místu kde předtím stál Marcus, už tam nebyl.
Položila jsem bílý kelímek na nedaleký kávový stolek a bez sebemenších výčitek svědomí že tu nechávám Andy samotnou jsem se zvedla, a odkráčela na koleje.

Počet komentářů: 3

Kapitola 2.

1. října 2011 v 18:53 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

Tyhle psí oči na mě neplatí



Zbylých osm hodin jsem jakžtakž přežila, nejhorší byla hodina rozpoznávání magických rostlin a jim podobných s profesorem Andrewem Johnsonem, a ten mě opravdu nemá moc v lásce.
Když skončil celý školní den, vydaly jsme se s Andy na pokoje, chtěla jsem si s ní ještě popovídat, ale když jsem v průběhu dne zjistila že není schopná mluvit o ničem jiném než o Adamovi, jen jsem jí řekla že jí to přeju a zaplula do svého pokoje.
Zařízen byl celkem nudně, ale to je prostě můj zvyk, nebudu se tady přece nějak přehnaně zabydlovat když to tady může kdykoliv vyhořet nebo něco podobně katastrofického.
U levé zdi stála dvojitá postel, pro ty kdo si říkají že to musí být neco opravdu super, je pěkně nepohodlná a tvrdá. Naproti ní stál pracovní stůl z bílého dřeva a na něm černý počítač s připojením na internet.
Nad počítačem visely dvě poličky, měla jsem to roztříděné, v první polici jsem měla poskládané knihy do školy a v té druhé zase knížky pro volný čas, bez výjímky to byly fantasy, další důvod proč jsem byla ve škole vyvrhelem.
Pokoj byl jinak žlutě vymalovaný s jedním oknem a světlými parketami.
Skrz zavřené okno sem proudil nepřetržitý kužel zářivého podvečerního světla. Obzor vypadal jakoby hořel. Rudá se míhala s oranžovou a růžovou a vytvářelo to dohromady nádherný výjev.
Lehla jsem si na bok a objala velký, modrý polštář ve tvaru hvezdy, to taky vysvětlovalo zlaté vyšívání po okrajích.
Zavřela jsem oči a snažila se zapomenout na svůj bídný život.
Z relaxace mě vyrušilo hlasité zabušení na dveře.
"Už jdu!" Vyjekla jsem a začala jsem se sbírat z postele, i když se mi vůbec nechtělo.
Otevřela jsem bílé dveře a zazírala do tváře dokonale nalíčené Andy.
"Co se děje?" Zeptala jsem se a pochybovačně ji sjea pohledem od hlavy až k patě.Na sobě měla džínovou minisukni a zelené, flitrované tričko. Vlasy měla, pořád s minicopánky, stažené do volného ohonu který jí ležel přes levé rameno.
Nezdálo se mi že tohle je její domácí oblečení.
"Co se děje?!" Napodobila nevěřícně mou otázku a vzápětí vyjekla: "Ve společenský místnosti je už za hodinu večírek pořádaný Simonem Lewisem, copak o tom nevíš?!"
"Jo, vím, ale co to má co dělat se mnou?" Ve skutečnosti jsem věděla co to má co dělat se mnou, tenhle společenský motýlek stojící přede mnou, mě chtěl na ten večírek vytáhnout.
Na místo odpovědi se vědoucně usmála a zírala na mě tím svým netrpělivým kukučem.
"Ne, neexistuje." Pronesla jsem rádoby klidným a pevným hlasem a koukala jsem na Andy jako na největšího blázna na světě.
Zklamaně povytáhla obočí a pohlédla na mě tí pohledem který naprosto nenávidím, pohledem rozmazlené malé holčičky které někdo nechce něco koupit.
"Ne, řekla jsem ne. Tyhle psí oči na mě prostě neplatí."
Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu, ale když mě Andy dál hypnotizovala, poraženecky jsem svěsila ramena a odstoupila ode dveří aby měla Andy volný vstup.
"Fajn, půjdu když něco vyštracháš v mým šatníku. S těmito slovy jsem odkráčela do sprchy.
Když na mě dopadala sprška horké vody, tak jsem z pokoje za půl hodinky uslyšela dvě klapnutí.
Nic jsem si z toho nedělala.
Vylezla jsem ze sprchy a zabalila se do bílého, froté ručníku a mírně si vysušila vlasy.
Přistoupila jsem k vysokému zrcadlu a prohlédla jsem se.
Nevím proč si nejsem schopná najít kluka, jsem totiž opravdu hezká, a tím se opravdu nechvástám.
Měřím sotva stošedesát, mám hodně štíhlou, ne hubenou, postavu s jasně bílou, téměř mléčnou kůží bez, díkybohu, pupínků. Zrzavorudé vlasy mám delší než k loktům, obrovské smaragdově zelené oči s hustými řasami a hezky vykrojené, růžové rty.
Vážně jsem byla hezká, to jsem měla po mámě, ale kluka jsem si nemohla najít kvůli něčemu jinému.
Kvůli mě, kvůli mé osobnosti.
Milovala jsem všechno okolo fantasy knih a filmů, už kvůli tomu že lidé kteřé to napsali neo natočili, byli dost blízko pravdě, magie skutečně existuje, samozřejmě kromě draků, elfů a jiným podobných pitomin které ve skutečném světě opravdu neexistují.
Jen mě o tom baví číst, občas i psát.
Kvůli tomu jsem vyvrhel.
Jediná kamarádka kterou jsem měla je Andy, ta jediná mě bere takovou jaká jsem.
Když jsem se vrátila do pokoje, u postele stála Andy a na posteli leželo oblečení. A ne tak ledajaké.
Černá rozevlátá minisukně kterou jsem si schovávala jako můj poklad, a tmavě fialový top bez ramínek se stříbrně vyšitou lilií. U nohou postele ležely černé řemínkové boty na podpatku.
Věděla jsem dvě věci.
Za prvé, top a boty rozhodně nebyly moje a za druhé, věděla jsem že tohle si na sebe nevezmu.

Počet komentářů: 4

Kapitola 1.

1. října 2011 v 12:52 | Niala |  Vdechnutí Smrti 1

Měla jsem to skončit dřív



Tohle není možné, proč ze všech lidí na škole zrovna já? Kráčela jsem chodbou naší školy a koukala se po všude postávajících skupinkách studentů.
Bohužel si každý něco špital, a já bohužel věděla o čem. Christie Maddisonová totiž po celé škole rozhlásila že Mia Rewlingová, to jako já, nakupuje oblečení v sekáči a ve výprodejích.
Hlavně že ona nakupuje u Diora, nána. Jo, je to sice naprosto ubohý drb, ale Christie a její dokonalý, úžasný a sladký kluk Mason řídili ve škole směr, tím myslím jako co je in, co out. Já patřila do té druhé skupiny.
Zrovna jsem procházela okolo té vysoké, blonďaté nány a jejího chlapečka, měla jsem co dělat abych se nerozbrečela, nevím proč, ale Christie takový dojem prostě vyvolává, zajímavé že jen ve mě.
Došla jsem až na konec chodby a s náručí plnou učení jsem se opřela o chladivou, modrou zeď.
Už zase. Tohle se prostě může stát jenom mě. na chvilku jsem zavřela oči, a už moje učení leželo na zemi.
Zrudla jsem, klekla jsem si a začala sbírat učebnice a sešity.
Najednou se mi rozhodl pomoci ještě jeden pár rukou. Andy. Má nejlepší kamarádka.
Zvedla jsem hlavu až mi do obličeje napadaly zrzavorudé vlasy a pohlédla jsem na ni. Jako vždy vypadala dokonale.
V kaštanových vlasech které jí sahaly po ramena, měla místy zapletené maličké copánky, mandlové oči orámované černými řasami a černou tužkou na oči. Na sobě měla plátěné kraťasy z béžové látky, modré tričko s obřím rudým nápisem a přes něj džínovou bundu s drobným, bílými výšivkami.
Pomohla mi sebrat moje učení a potom, když už jsme stály podél modré zdi, se na mě oslnivě zazubila.
"Co se stalo, vyklop to!" Pobídla jsem ji a v tu chvíli mě ani nenapadlo myslet na ty hnusné, pomlouvačné drby co šířila ta nána.
"Já chodím s Adamem!!!" Vyjekla tak že by to slyšeli i v Evropě. Tak takhle šťastnou jsem ji neviděla snad ode dne co jsem sem nastoupila.
Adam byl kluk z vyššího ročníku a Andy do něj byla zblázněná od té doby co ho poprvé uviděla, a také od té doby po něm tak neskutečně slintá a málem ho uctívá jako boha.
Po pravdě, divila jsem se že si někoho už dávno nenašla, s tím jak vypadá... Chci říct že Andy je fakt hezká, má to po svojí mamce. Jenže mě moc nebavilo jak mi asi tisíckát dokola omílá jak je Adam boží a skvělej a sladkej a já sama nevím co ještě, nebavilo mně to také z toho důvodu že když o svém románku mluvila Andy, protože mě to nutilo přemýšlet nad mým vlastním, ubohým životem.
Měla jsem to skončit dřív. Měla jsem to skončit když mě můj o osm let starší bratr poprvé uhodil.
Pamatuju si to jakoby to bylo včera. Byo mi sedm, byla jsem opravdu malá a našla jsem mého bratra, Chada, v jeho pokoji jak se válí na zemi a hlasitě chrápe.
Clomala jsem mu ramenem do té doby než se alespoň trochu probral a uvědomil si co se děje.
Když mě uviděl, pořád dokola mi otloukal o hlavu že to nesmím nikomu říct. Byla jsem malá, bavilo mě štvát bráchu, a tak jsem neústupně vrtěla hlavou a k tomu říkala ne.
Pamatuju si jak jsem se lekla když mi takovou vrazil, že jsem druhou málem chytla o zem. Tehdy jsem se rozbrečela a utekla do svého pokoje, tam jsem si svůj vztek vybíjela na hlavách mých panenek.
Pár dní potom už jsem se chovala jkoby nic. Ale o pár týdnů mě zase uhodil, bezdůvodně. Trvalo to takhle tři dlouhé roky. Teprve v mých deseti letech se to stalo.
Byla jsem sama doma, rodiče byli v práci až do rána a brácha se měl domů dostavit v osm večer. A už bylo půl desátý.
Vyhlížela jsem ho z okna a když jsem ho konečně uviděla, tak se ve mě vzedmul vztek a já vyběhla z domu.
Brácha se opíral o motorku jednoho ze svých kamarádů kteří tady také stáli, byli dva, a v ruce měl láhev vodky, byl zlitý pod obraz boží. Nakráčela jsem tam a začala jsem mu dělat kázání o tom jak je alkohol v takovémto věku škodlivý a nezdravý.
Když jsem s tou přednáškou skončila, oba jeho kamarádíčci se řazali smíchy, div že jim netekly slzy, a když jeden z nich vykuckal :"Ty vole, t-ta ti do dala b-brácho!!! Tpo bude R-Ross ve škole z-zírat!!!" tak se brácha opravdu naštval.
Zatáhl mě za roh nejbližšího domu a tam se do mě pustil.
"Tak takhle mě ty spratku rozmazlenej ponižovat nebudeš! Rozumělas?!" Když jsem nic neříkala, tak mi jí takovou fláknul že jsem málem spadla dozadu.
Tohle bylo moc, alespoň psychicky. Ani si nepamatuju jak se to stalo, ale v tu ránu se ve mně vzedmula tak obrovská vlna zášti a nenávisti, že jsem se tomu sama divila.
Za pár vteřin už Chad ležel na zemi a svíjel se v ohromných bolestech, zatímco já jsem nad ním držela roztaženou dlaň ze které vyzařovalo slabé temně modré světlo.
Když jsem si uvědomila co se děje, ruku jsem poplašeně stáhla a utekla domů.
Když se rodiče dozvěděli co se stalo, chtěli mě dát na růžná vyšetření a léčit a k psychiatrovi a já nevím co všechno ještě, ale za pár minut od jejich rozhodnutí, zazněl u dveří zvonek a nás navštívila mladá žena která se představila jako Cindy Denvorová, byla to jedna z profesorek tady na akademii Svaté Johany.
Nevím jak, ale přesvědčila moje rodiče abych mohla odejít s ní. Bylo to docela dost působivé, protože zatímco ona to vysvětlovala mým rodičům, oni na ni koukali jako sjetý a brácha řval zděšením.
Ten den jsem se dostala na tuhle školu a myslím že by mi stejně bylo líp kdybych byla mrtvá. Jedině moje kamarádka Andy mě držela nad vodou.
A co se mého milostného života týče, tak jsem uvízla nekdě v roce 1 až 2. Kluka jsem měla jen jednoho, byl to ten parchant Chase, který mě chtěl jenom jako exemplář do svojí sbírky dam, když chodil se mnou, tak měl bokem ještě tři holky. Nakonec mi dal kopačky.
Tok mých myšlenek přehlušil školní zvonek, začala hodina ovládání živlů.
Pomalým, loudavým krokem jsme se s Andy šouraly k nedaleké třídě. Teprve teď jsem si všimla vysokého stínu jak se odlepil od protější zdi a zamířil též ke třídě. Marcus.
Podívala jsem se mu do křišťáově modrých očí a opět jsem se v nich dokonale ztratila, tento týden snad po sedmé.
Odlepila jsem zrak od těch dvou propastí, a se lehkým úsměvem na tváři jsem vplula do třídy za Andy.

Počet komentářů: 5

Kam dál